My Hunger Games Story: Chapter 9

24. května 2013 v 21:40 | Mona |  My Hunger Games Story
Tady máte devátou kapitolu. Je dlouhááá,já vím :D Ale přece jenom ten rozhovor nějak zajímavý být musel,že :D Tak si ji pořádně užijte,příště už bude aréna!!
P.S.: Omlouvám se za ten trapný rozhovor Nicka,ale mě nic jiného nenapadlo! :D

Chapter 9 (Kapitola 9)

Stojím na náměstí ve Sloji,na náměstí,které změnilo můj život. Stojím tam,sama,je já a Effie na pódiu. Pořád dokola vytahuje z osudí moje jméno a čte ho svým ječivým hláskem. Vždycky,když ho přečte,začnu ječet. Volám o pomoc,ale nikdo jiný tam není. Chci utéct,ale moje nohy jakoby zarostly do země. A tak tam jenom stojím,uprostřed náměstí,a ječím. Najednou slyším jiný hlas než svůj,a tak přestanu ječet. Snažím se na něj soustředit,ale nemůžu rozeznat,čí je ten hlas a co říká. Je to jen několik slov. Několik minut jen tiše naslouchám tomu hlasu a postupně rozeznávám,co říká. Křičí na mě. Pořád dokola opakuje: "Katherine,vzbuď se!" Vzbuď se?


"Nicku," zašeptám,když konečně otevřu oči. Nick s úlevou vydechne. "Já už se bál,že se nevrátíš." Pomalu zvednu hlavu. Ležím na jednoduché,bíle povlečené posteli na ošetřovně. Uvědomuji si,že bolest v noze,kam jsem si předtím střelila šíp,už tak velká není. Podívám se na ni a zjišťuji,že je rána vydezinfikovaná a obvázaná bílým obvazem. "Co se stalo?" ptám se ustrašeně. "Nejspíš si omdlela,když si odcházela ze sálu. Na té lavičce jsem seděl už proklatě dlouho a bylo mi to divné. Pak jsem viděl nějaký lidi,jak vystupují z výtahu a míří do tělocvičny,takže mi došlo,že se něco děje. Chtěl jsem dovnitř,ale nedovolili mi to. Nejdřív tě odnesli sem,ošetřili tě a já jsem byl mezitím na hodnocení. Byl jsem při tom tak mimo,že bych se nedivil,kdyby mi dali čtyřku," usměje se nakonec. Zavrtím hlavou. "Ne,čtyřku ti určitě nedají," protestuju tiše. Nick nic neodpovídá. "Kde jsou všichni? Effie a Haymitch?" ptám se. "Nahoře," odpovídá mi jednoduše. "Nechci tady ležet. Pojď,jdeme nahoru," vyzvu ho,ale pak se zarazím,protože bych s ním vlastně neměla mluvit. V tomhle rozhovoru ale zatím nebylo nic osobního,a tak se zvedám a spolu s Nickem mířím k výtahům. Na zraněnou nohu se můžu bezbolestně postavit a když jdu,necítím vůbec nic. Páni,ti kapitolští doktoři jsou pěkně šikovní. Jsme ticho do té doby,než výtah cinkne a dveře se otevřou ve dvánáctém patře. V tu chvíli nás zahrne Haymitch s Effie a za nimi náš přípravný tým včetně Cinny s Portií. Všichni se nás ptají,jestli je všechno v pořádku a jak dopadlo hodnocení. Nic neříkám,ale Nick se pěkně rozmluvil,takže si jdu sednout ke stolu,kde už je nachystaný oběd. Dneska jsme,kvůli hodnocení,s ostatními splátci neobědvali. Za chvíli promítnou v televizi výsledky hodnocení a pak se nám budou věnovat Haymitch s Effie,kvůli našemu rozhovoru.

"Pojď,Katherine,podíváme se,jak jste dopadli," promluví na mě Effie. Kývnu a beru si talíř s jídlem,se kterým mířím do obýváku,kde je obrovská televize. Sedám si k malém stolu a po kousích uždibuju vepřovou pečeni. Oba splátci z Jedničky dostávájí desítku,jak jinak. Rose na tom není o moc jinak,dostává taky desítku. Kluk z Trojky dostává šestku,holka z jeho kraje sedmičku. Noah desítku,Astred devítku,Jennie osmičku. Ten hrozivý kluk z Jedenáctky,jehož jméno díky moderátorovi,který říká naše hodnocení,konečně znám,dostává taky desítku. A jmenuje se Don. Teď je na řadě Nick. S napnutým dechem se zadívá na televizi a očekává nejhorší. Moderátor nejdřív řekne jeho jméno a kraj a pak chvilku čeká,než oznámí jeho známku. "Devítka," zazní z obrovské obrazovky. Nick skoro vyskočí nadšením. Haymitch ho hned začne chválit a ostatní se k němu přidají. Otočím se na Nicka a věnuju mu úsměv jako gratulaci. Nejspíš si mě ani nevšiml,ale to je jedno. Teď jsem na řadě já. "Katherine Mayselová,Dvanáctý kraj," oznamuje Ceaser Flickerman,moderátor her a dnešního rozhovoru. Nervozitou ani nedýchám. U mé fotky na obrazovce se objeví číslo a Ceaser ho jenom potvrdí. "Jedenáctka," říká s úsměvem a televize zčerná. "Cože?" vyhrknu jenom. Nemůžu tomu uvěřit. Proč by mi dávali jedenáctku? Nedává to smysl. Ale dostala jsem ji a můžu se jen radovat. Slyším chválu a gratulace ze všech stran,ale vůbec je nevnímám. Radovat z krásné známky se ale můžu jen dočasně. Tohle je totiž o důvod víc,aby mě Profíci v aréně zabili jako první. Dostala jsem nejvyšší známku ze všech a to je musí dost naštvat.

Jsem tak rozrušená,že nemůžu dojíst oběd. Mám jen hodinu na oddech,potom strávím několik hodin s Effie a Haymitchem kvůli rozhovoru. Vzpomenu si,jak se mě Effie ptala,jestli jsem někdy chodila na podpatcích. Když jsem jí odpověděla,že ne,řekla,že se mnou bude spousta práce. Útrpně zavřu oči. Učit se chodit na vysokých podpatcích je asi to poslední,co bych se chtěla naučit. Ale přežít to musím,nedá se nic dělat. Padnu na postel únavou a vyčerpáním. Nejradši bych spala,ale mám před sebou ještě pěkně náročný den. Panejo,jsem úplně hotová a to jsou sotva tři hodiny. Jen tak ležím na posteli a hladím hedvábné polštáře,když mě vyruší slabé zaklepání na dveře. To je určitě Nick. Nemám na něj náladu. Otočím se na druhý bok,zády ke dveřím. Slyším hlasy ozývající se z jídelny. Všichni se očividně dobře baví. Aby ne,když jsem dostala nejvyšší hodnocení ze všech. Nick klepe znovu. Já znovu nereaguji. Slyším Effie,jak prochází kolem mého pokoje a zřejmě se Nicka na něco ptá. Nick jí něco odpovídá,ale nerozumím co. Pak už ho vůbec neslyším,jen ty hlasy a smích z jídelny. Otočím se zpátky zády ke dveřím a vrátím se k hlazení polštářů. Čekám,jestli Nick vejde dovnitř,ale naštěstí ne. Nevím,co bych mu řekla.

Za necelou půl hodinu si pro mě přichází Effie. Odvádí mě do velké šatny,kde je skříň,hrozivě přeplněná boty s podpatky. Děsím se jich,protože se bojím,že se na nich zabiju. Musím chodit pomalu,správně si sedat,zvedat si sukni a taky si ji držet,když jdu,abych o ni nezakopla. Je to dvacetkrát těžší,než to vypadá. Když už se mi podaří neškobrtnout na vysokých,sedmicentimetrových podpatích,přišlápnu si sukni nebo ji zvednu moc vysoko. Je to horor. Po dvou hodinách přešlapování,zakopávání a poslouchání Effiina ječivého hlásku toho začínám mít plné zuby. Pořádně se ale nadechnu a vydržím to. Ke konci se už celkem slušně projdu po šatně bez zakopnutí. To bude muset stačit. Zkopávám z nohou vysoké lodičky a promasírovávám si bolavé nohy. Effie si unaveně sedne do saténem potaženého křesla a vzdychne. Zřejmě už je ráda,že mě má z krku. Poděkuju jí a vydám se za Haymitchem. Na chodbě potkám Nicka,ale řeknu mu jenom rychlé ahoj.

Haymitch na mě čeká v mém pokoji,sedí v jednom ze dvou křesel,druhé čeká na mě. Opatrně ho pozdravím a sedám si do prázdného křesla. Haymitch jenom kývne. Vypadá,že nad něčím přemýšlí,tak ho nechci nějak vyrušit. Po chvíli se na mě otočí a prohlédne si mě od hlavy k patě. "Tak co s tebou?" ptá se. "Já nevím," odpovím tiše se skloněnou hlavou. "Jak to je mezi vámi? Tebou a Nickem?" zadívá se na mě. Zvednu hlavu a věnuju mu pohled typu "do toho ti nic není". Vím ale,že to musí vědět,kvůli našemu rozhovoru. Vzdychnu. "Já...já nevím. Je to nějaké zamotané. Asi bychom měli hrát,že jsme do sebe strašně zamilovaní,viď?" obracím se na něj. Haymitch pomalu kývne. "Asi to tak bude nejlepší," souhlasí. "Dobře," vydechuju. "Co mám dělat,abychom si získali co nejvíc sponozorů?" ptám se dál. "Láska k tomu klukovi ti v tom dost pomůže," začne Haymitch. "Lidi vás budou podporovat a zahrnovat dárky,protože budete jejich favority,zapamatují si vás. Prostě se snaž co nejvíc se usmívat,odpovídej co nejmileji a snaž o Nickovi nějak zmínit. Ceasar ti v tom určitě nějak pomůže,takže se nemusíš ničeho bát," zakončuje. Ani jeden z nás neví,co by dodal a tak mi Haymitch jenom popřeje hodně štěstí a odejde.

Za necelou hodinu stojím v šatně a okolo mě pobíhá můj přípravný tým. Líčí mě,česají mi vlasy,oblékají a upravují šaty. Před sebou mám několik zrcadel,ale pobíhá okolo mě tolik lidí,že se v něm vůbec nevidím. Nejsem skoro vůbec nalíčená,což je dobře. Mám jen zvýrazněné řasy,takže když mrknu,vypadám jako porcelánová panenka. To je roztomilé. Po půl hodině stání mě začínají dřevěnet nohy. Doufám,že na mě Cinna nenazuje žádné lodičky s jehlami,jaké jsem si zkoušela dneska s Effie. S potěšením zjišťuji,že boty mají jen malý podpatek,se kterým mi vůbec nedělá problém chodit. Když vidí Cinna můj obličej,zasměje se a vysvětlí: "Napadlo mě,že bude lepší dát ti boty s nízkým podpatkem,protože tam u vás asi takové věci nenosíte." Uhodil hřebíček na hlavičku. Jsem ráda,že aspoň někdo mě tady chápe. Vlasy mi spletou do zvláštního copu,který mi visí na pravém rameni. Vlasy mám celé potřpytkované,takže na světle to vypadá,jako bych měla na hlavě celá souhvězdí. Už jen pár minut a uvidím své šaty. Když se poprvé uvidím v zrcadle,nemůžu popadnout dech. Jsem ještě hezčí než na Přehlídce. Na sobě mám čistě bílé hedvábné šaty,které jsou ale také potřpytkované. Kolem pasu mám obvázanou světle oranžovou stuhu,stejné barvy jako moje boty. Uprostřed stuhy je připnutý špendlík s reprodrozdem,který mi dala matka na Sklizni. Na dolním lemu mých šatů,které sahají po kolena - další výhoda,nemusím si zvedat sukni - je naseto víc oranžových třpytek než na šatech a vypadají jako malé plamínky. Prostě nádhera. Unešeně vzdychnu. "Nádhera," zašeptám. Cinna se usměje. "Tak pojď," říká a bere mě za ruku. Odvádí mě do salonku,kde už čekají ostatní splátci. Několik metrů od nás visí dlouhá černá opona,za kterou je velké podium a stovky diváků. V reproduktorech slyšíme Ceasarův zvonivý silný hlas. Za několik minut pozve na podium Tiffany z Prvního kraje. Každému splátci položí několik otázek,aby ho představil publiku,protože zítra ráno už nás všechny vyženou do arény. Sedím na červené pohovce a nervozitou se mi třesou kolena. V tom si uvědomím,že nevidím Nicka. Prudce zvednu hlavu a uvidím,jak ho Haymitch přivádí do salonku. Moc mu to sluší,má na sobě bílou košili,přes ni černé sako se světle oranžovými proužky,které ladí s mými botami. Usměju se na něj a udělám mu místo na pohovce. "Ahoj," pozdravím ho mile. Ať už k němu teď cítím cokoliv,musím hrát,že jsme do sebe zamilovaní, jinak oba brzo zemřeme. Nemáme na vybranou. Nick to asi pochopil,doufám,a oplatí mi pozdrav. Když si sedne vedle mě,lehce mě políbí na tvář. Zasměju se a polibek mu oplatím. V tu chvíli si Ceasar volá na podium Tiffany. Ta nasadí svůj typický falešný úsměv a seběvědomě vyjde zpoza opony. Zbytek sledujeme na velké obrazovce pověšené na stěně salonku.

Tiffany odpovídá nahlas,čistě a často se směje. Ano,je to mrcha,ale ví,jak se má zachovat, aby si ji všichni oblíbili. Za několik minut Tiffany opouští své křeslo a vystřídá ji kluk z jejího kraje,Luke. Další splátce moc nevnímám,až Jennie z Osmičky. Má na sobě tyrkysové šaty až po kotníky a bílé balerínky. Vypadá moc pěkně,ale v obličeji je bledá jako křída. Doufám,že použije ten svůj neodolatelný smysl pro humor,protože ten by jí mohl dost pomoct. Ceasar ji vítá a Jennie si sedá do křesla. Elegantně si překříží nohy a s úsměvem očekává první ukázku. "Tak Jennie,pověz mi,jak se ti líbí v Capitolu?" ptá se Ceasar. "Tedy,nevím,co jsem čekala,ale tohle rozhodně ne. Až doteď jsem znala Capitol jen z televize a nedokázala jsem si představit,že je tak velký a krásný. A tak plný jídla," dodává,načež se publikum rozesměje. Mě to vtipné nepřipadá,protože vím,že Jennie se určitě za celý svůj život pořádně nenajedla. Kapitolané ale hlad neznají,ti mají jídlo kdy si vzpomenou. Ceasar se taky zasměje. Je od něj hezké,že se nám snaží takhle pomáhat. "Když tedy mluvíš o jídle,které ti tu chutná nejvíc?" navazuje. "To je vážně těžké," začne Jennie,"ale asi nejvíc ze všeho zbožňuju vaše melouny," odpoví a znovu rozesměje diváky. "Proč zrovna melouny?" ptá se naoko udiveně Ceasar. "U nás doma nejsou a tak to vždycky bylo mým snem,ochutnat meloun. Jedla bych je od rána do večera." "Já bych se zase přejedl mangem. To je úplně nejúžasnější ovoce,co existuje,souhlasíš?" ptá se Ceasar dál. Jennie se zamračí a potichu se ptá: "Co to je?" Kapitolané se znovu zasmějí. Páni,musela nad tím přemýšlet celé hodiny. Je vtipná a zábavná. Za chvilku ji v křesle vystřídá Peter,splátce z Osmičky. Zase přestávám vnímat. Splátci se sřídají jako na běžícím pásu a než se naděju,na řadě je Don z Jedenáctého kraje. Za pár minut budu sedět tam,kde on. Don vypadá dost nebezpěčně,odpovídá krátce,skoro vůbec nemluví,což mu jenom přidává na hrozivosti. Než se stačím vzpamatovat,Don odchází z pódia a Ceasar oznamuje do mikrofonu moje jméno. Srdce mi buší tak silně,že nedokážu vnímat nic jiného. Opatrně jdu doprostřed podia a s lehkým,ustrašeným úsměvem dosedám do křesla. Zamávám publiku,ale je to slabé. Nedokážu ze sebe dostat pořádný úsměv. Ceasar mi pokládá první otázku,"Asi nemusím připomínat Přehlídku,na které jsi dokonale zazářila. Co myslíš,že diváky zaujalo víc? Vaše nádherné kostýmy nebo..."na chvíli se umlčí a já vím,co má na mysli."Nebo...něco jiného?" ptá se s úsměvem. Taky se pokusím o úsměv.ale vychází z toho je jakýsi škleb. "No já nevím. Začnu kostýmy. Cinna je naprosto úžasný,kéž by mi mohl navrhnout šaty do arény," zasním se a naoko smutně vzdychnu,což u Ceasara vyvolá smích. "A copak ten chlapec?" ptá se zvědavě. Zasměju se,tentokrát doopravdy. Na chvíli sklopím hlavu,než odpovím,protože vím,že mě sleduje celý Capitol,celý Dvanáctý kraj a hlavně,že mě sleduje Nick. Chvilku mlčím,začíná to být trapné. "J-já nevím,kde začít," pípnu,načež se všichni rozesmějí. Aspoň něco. "Tak já ti pomůžu. Kdy sis poprvé uvědomila,že k tomu chlapci něco cítíš? Bylo to už doma?" Předstírám,že se zamýšlím. "Ne,myslím,že doma to nebylo. Poprvé jsem si to uvědomila nejspíš na tom voze,když jsem ho vzala za ruku. Bylo to takové spontánní gesto,udělala jsem to,protože mě to právě napadlo. To bylo asi poprvé,kdy jse ho viděla jinak než jako kluka,kterého znám celý život," zakončuji. Ceasar přikyvuje s úsměvem. "Zajímavé," reaguje. "Myslím,že jsi nás všechny příjemně překvapila svoji známkou na hodnocení,copak jsi jim předvedla,že jsi si zasloužila takové krásné číslo?" ptá se dál. "O tom bych asi neměla mluvit viďte?" zeptám se a poprvé se obrátím k publiku. Nevěřím vlastním očím. Sedí tam desítky,ne stovky,ne tisíce kapitolanů. Vykulím na ně oči a úplně zapomenu na svou otázku. Koukám se po lidech v publiku a dojde mi,že mlčím nějak dlouho. Otočím se na Ceasara,který očividně čeká odpověď na jeho otázku. "Co?" vyhrknu,což opět přiměje kapitolany k smíchu. "Jsi vtipná,to se mi moc líbí," směje se. Ukáže na moje boty a zeptá se:"Jak sis zvykla na podpatky?" protočím panenky. "Nedokážete si představit,jak mě bolí nohy!" vykřiknu. "Nejradši bych si to sundala a hodila je někomu z vás," ukážu do publika. Všichni se smějí. Ceasar po chvilce oznámí: "Bohužel,nás čas už vypršel. Děkuji ti za tvoje odpovědi a hodně štěstí,Katherine!" "Děkuju,"odpovídám,ale přes povyk kapitolanů to není slyšet. Ještě naposledy zamávám publiku,než zmizím za černou těžkou oponou.

Oddychnu si. Už to mám za sebou. Okamžitě ke mně přibíhá Effie a Haymitch s gratulacemi. "To bylo skvělé," usmívá se na mě Haymitch. "Děkuju," vydechnu. Pokud jsem ale já byla skvělá,nemám na Nicka. Ten je naprosto úžasný. Na všechny otázky odpovídá lehce,jasně a s tím svým neodolatelným úsměvem. "Páni,je dobrý," otáčím se k Haymitchovi,který mě ale nevnímá,tak se otáčím zpátky k obrazovce. Haymitch,jako by něco od Nicka netrpělivě očekával. Jak jsem čekala,Ceasar se ptá na mě. Nickovi znatelně pohasne úsměv na tváři,ale snaží se si ho udržet. "Povíš nám něco ke Katherine?" ptá se ho Ceasar. Nick skolní hlavu,přesně jako předtím já. "No,víte,mě se líbí už hodně dlouho. Poprvé jsem si ji všiml asi na náměstí před tak čtyřmi roky. Když jí umřel otec,byli jsme tam na pohřbu a tam jsem ji poprvé viděl. Vypadala tak smutně a osaměle,že bych ji nejradši obejmul a nikdy nepustil. Nevím,jestli si ona někdy všimla mě,každopádně já ano. Dál už nevím,co jiného bych k tomu řekl," zakončuje. Co to povídá? Můj otec neměl pohřeb a už vůbec ne před čtyřmi lety. Zemřel dřív,než jsem se narodila,ani nevím,jak vypadal. Proč si to vymýšlí? Ceasar mu to ale očividně věří a vyptává se dál. "Je ti asi jasné,že v aréně budete favority. Jak se cítíš jako hvězda? Zazářili jste na přehlídce,na hodnocení,jaký to je pocit?" Nick chvíli váhá,a pak odpoví něco,co by opravdu,ale opravdu neměl. "Ani jedno jsem neměl v úmyslu. Chtěl jsem se schovat do ústraní,vůbec jsem neměl v plánu takhle zazářit," odpovídá. Super. Teď to zní,jakoby to byla moje chyba. Proboha co to plácá? "A pročpak?" díví se Ceasar. "Nechtěl jsem,aby někdo věděl,co ke Katherine cítím,chtěl jsem...chtěl jsem...pro ni položit život. Aby se mohla vrátit domů,kam patří. Udělal bych to pro ni,právě proto,že ji miluju," otáčí se mým směrem,jako by mě mohl přes oponu vidět. "Chceš říct,že by si ji nikdy neřekl,že ji miluješ," snaží se to Ceasar pochopit. Nick přikývne. "Ano. Jsem si jistý,že kdybych zemřel,přišla by na to,proč jsem to pro ni udělal. Katherine je chytrá holka," usmívá se. "A hezká," dodává Ceasar. "A hezká," opakuje Nick. V tom vyprší čas. Díky bohu. Nick s úsměvem a máváním odchází z pódia a vmžiku stojí u mě. Dívám se na něj. Mám sucho v puse a nevím,co říct. Haymitch s Effie stojí za Nickem a čekají,co se bude dít. "Proč si jim to vykládal?" vzpamatuju se konečně. "Teď vypadáme jako idioti,ne jako zamilovaný pár!" rozkřičím se. Haymitch mě hned zarazí. "Ale no tak! To nějak vyřešíme,teď byste měli jít do postele,máte před sebou náročný den." "Vyřešíme? A jak? Zítra jdeme do arény,jestli sis nevšiml!" křičím i na Haymitche. "Tak to se moc omlouvám,že jsem ti prokázal laskavost," odsekne Nick. "Jenom jsem chtěl,aby lidi viděli,jak mi na tobě záleží!" vykřikne na mě. "Záleží? Tobě na mě záleží? Tak to ti na mě musí asi hodně záležet,když se v aréně místo mě spolčíš s Profíky!" A do háje. To jsem neměla říkat. Haymitch a Effie na Nicka vytřeští oči a Nick tam stojí jako solný sloup. Několik vteřin panuje ticho. "Děkuju,moc jsi mi to ulehčila," odsekne znovu a věnuje mi falešný úsměv. Rychlým krokem odejde z místnosti a Haymitch s Effie za ním. Tiše se plahočím za nimi. Já jsem ale blbá.

Najednou pochopím,co myslel tou vymyšlenou historkou o pohřbu mého otce. Zakryju si ústa dlaní zděšením. Proboha Nicku!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Krissi* Krissi* | Web | 25. května 2013 v 9:43 | Reagovat

prosíme tě, drahé affiliate, o tvůj vzácný hlas pro náš blog v soutěži o oblíbený blog :) Moc si jej budeme vážit a samozřejmě s radostí oplatíme ;) pro Krissi*&Bellch* http://sliki.blog.cz/1305/3-kolo-favourite-blog#komentar107722240

2 Krissi* Krissi* | Web | 25. května 2013 v 10:01 | Reagovat

pokud vím, tak ano :) zapsala ses u nás (57.komentář) http://gra-sis.blog.cz/1211/wanna-be-aff a my tě vybrali ;)

3 Krissi* Krissi* | Web | 25. května 2013 v 11:02 | Reagovat

třeba Jenn Lawrence, když s ní máme layout ;)

4 Ronnie Ronnie | Web | 26. května 2013 v 11:11 | Reagovat

teď jsem asi blbá já, protože nechápu ten konec..co pochopí? proč je zděšená?! :O já chci vědět co se stalo!!!! :DD strašně se těším na tu arénu, to si ani neumíš představit!!!! :D Katherine musela v těch šatech vypadat kouzelně..:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
© jenn-shrader-lawrence | 2013 | copy only with source!