My Hunger Games Story: Chapter 7

16. května 2013 v 21:58 | Mona |  My Hunger Games Story
Mám pro vás další kapitolu příběhu :) Tentokrát jsem se snažila ji nějak prodloužit,aby nebyla tak krátká,ale je dost zajímavá. Je v ní popsán zbytek druhého tréninkového dne a ten konec vás dostane. Vsadím se :D
Tohle je sedmá kapitola,aréna bude již v kapitole jedenáct!

Chapter 7 (Kapitola 7)

Jennie jenom otevře pusu zděšením a strachem. Chudák neví,co má dělat,když ví,že Astred to udělala schválně. Pořád tam stojí,dívá se na místo,které ještě před chvíli bylo prázdné a na kterém teď stojí Astred s vytahuje si nůž z ramene. První,co mě napadne je běžet k Astred. Ptám se jí,jestli je v pořádku,i když bych jí ten nůž nejradši bodla do srdce. Ale to by mě jinak taky zabili a museli by za nás dvě do Her hledat nahrádnice. Astred neodpovídá,jenom hodí krvavý nůž na podlahu a znovu probodne Jennie ostrým pohledem. Ta tam pořád stojí,se slzami v očích. Nick,který stojí po jejím boku,taky očividně neví,jak zareagovat,tak na něj kývnu hlavou,aby Jennie odvedl pryč. Kývne na souhlas a bere Jennie kolem ramen. Odvádí ji pryč,třesoucí se strachem. O chvilku později k nám přibíhá Alexa a za ní několik mírotvorců. Alexa už vypadá dost naštvaně,protože nám včera nejméně třikrát řekla,že boje a spory s ostatními splátci jsou zakázané. "Co se stalo?' ptá se pěkně nahlas,ale to ani nemusí,už teď nás sleduje celá tělocvična. Astred se pouští do vyprávění,a pěkně kecá. Přeruším ji pravdivým příběhem:"Jennie jenom zkoušela vrhat nože na terč,a Astred se procházela za terči,kde by,pokud mě paměť neklame,být neměla a náhodou vyšla zpoza terče a Jennin nůž se jí zabodl do ramene." Alexa se na nás obě dívá dost nedůvěřivě. Po dvou minutovém zírání na nás si povzdychne a řekne Astred,ať s ní jde na ošetřovnu. Mě neřekne ani slovo. Je to tak lepší.


Jakmile ze Astred zavřou dveře od výtahové kabinky,rozbíhám se na druhou stranu tělocvičny,k Nickovi a Jennie. Splátci po celé tělocvičně si o nás něco špitají. Když procházím kolem profíků,slyším Noaha,jak říká: "Tak tahle bude v aréně moje práce. Nechci,aby na ní kromě mě někdo sáhl. Rozumíte?"sděluje tiše ostatním splátcům,ale dost nahlas,abych to slyšela. Nenápadně si odfrknu. Jen počkej,abys ještě nebyl překvapený. Slyším ještě reakci Rose,té holky z dvojky: "Ale co s ním? Čím nám bude užitečný?" ptá se Noaha. On? Užitečný? Tomu nerozumím.

Jennie je stále vyděšená. Chytnu ji kolem ramen a ujišťuju ji,že za to nemůže a nemůžou ji za to potrestat. Díky bohu nás za chvíli propouští na oběd. Ke stolu si tentokrát sedáme všichni tři. Mám dojem,že Profíci se snaží být ještě hlasitější než včera. Pořád na sebe něco pokřikují a smějí se,že vůbec nepoznám,o čem se spolu baví. U našeho stolu ale nepadne ani slovo. Všichni žvýkáme naše obědy bez jediné věty,jenom se na sebe diváme. Tohle je poprvé,co vidím Jennie se nesmát. Je to divné,nesedí to k ní. Ale potom co se stalo,by nebylo do smíchu ani tomu největšímu vtipálkovi na světě. Nikdo to neřekne nahlas,ale my tři bychom se v aréně chtěli dát dohromady. V určité fázi Her bychom ale stejně museli bojovat sami za sebe,proto to nikdo nevysloví nahlas. A tak sedíme beze slova u stolu,dokud nás zvonek oznamující konec přestávky na oběd nezažene zpátky do tělovičny.

Nick míří ke stanovišti,kde se učí pokládat oka a vyrábět pasti. Pokud budou v aréně nějaká zvířata,která si můžete ulovit,pasti se vám budou náramně hodit. Protože z lovení jsem se jich pár naučila a navíc nechci pořád chodit za Nickem,vydávám se ke stanovišti,kde se leze po lezecké stěně. Je tam spousta různých překážek,které mají představovat větve na stromech. Rozhoduji se,že to zkusím a jde mi to na výbornou. Nahoru vylezu opravdu rychle a šikovně se vyhýbám všem překážkám. Takže to bychom měli. Vyzkouším si ještě vrhání nožů,protože už několik dní jsem nedržela v ruce nůž a potřebuju se dostat do cviku,v aréně se mi to bude hodit. První pokusy jsou mizerné,ale při čtvrtém zasahuji srdce figuríny. Nikdo si toho moc nevšímá,což je dobře. Už jsem vyzkoušela skoro všechno,včetně vázání uzlů nebo rozdělávání ohně. Na trénování máme ještě zítřek,což je spousta času. Už začínám být unavená,takže jsem ráda,když Alexa oznámí konec tréninku.

Vydávám se k výtahům a nastupuji do prvního,který přijede. Se mnou ještě nastupuje několik splátců z dalších krajů,kteří postupně vystoupí ve svých patrech. Několik zbylých pater jsem ve výtahu sama a přes prosklenou stěnu výtahu sleduju okolní svět. Všude jsou světla a v dálce slyším hudbu a hlasité hovory kapitolanů. Pořád je nenávidím a vždycky je nenávidět budu. Nejdřív nám všem fandí,kříčí na nás při rozhovorech a přehlídkách a pak se baví při naší smrti v aréně. Jsou mi tak odporní. Než se stačím vzpamatovat,dveře výtahu se otevřou ve dvanáctém patře. V jídelně sedí Effie,Portia a několik dalších vizážistů z našeho týmu. Projdu kolem nich s pozdravem a lehkým úsměvem. Naštěstí si mě skoro nevšimnou,takže rychle mizím ve svém pokoji. Téměř ze sebe strhávám oblečení a opět si lezu do sprchy. Pouštím na sebe studenou vodu,protože se potřebuju nějak probrat. Moc to ale nezabírá. Jenom tam stojím,pod proudem ledové vody a v hlavě si přemítám události dnešního dne.

Bůh ví,proč Astred udělala,co udělala. Každopádně to nedává smysl. Alespoň mě ne. Jenom Jennie je teď z toho k smrti vyděšená,chudinka. Překvapilo mě,s jakým klidem to Alexa přijala. Neřekla k tomu vlastně nic,což je zvláštní. Nejspíš už neměla náladu ani chuť to řešit,pomyslím si a snažím se nad tím dál nepřemýšlet,ale stejně mi to nehraje. Přemýšlím nad tím tak dlouho,že už mi pod sprchou začíná být zima. Rozhodnu se vyzkoušet nějaký z šampónů a mýdel,kterých je tu spoustu. Nejvíc mě zaujme mýdlo s vůní borovice. Připomíná mi domov,lesy,ve kterých jsem strávila velkou část svého dosavadního života. Najednou nejsem v Capitolu,ale daleko,daleko v lesích za Dvanáctým krajem,obklopená stromy. Stromy,zářivým sluncem a spoustou květin. V dálce slyším zurčení potůčků a na stromech okolo mě zpívají reprodrozdi. Je tam nádherně a nechce se mi z toho místa odejít. Je tam takový klid,ticho,žádné starosti. Poprvé od Sklizně se cítím doopravdy uvolněná. Dlouho mi to ale nevydrží,protože vypínám vodu a lezu ze sprchy ven. Ale je mi mnohem lépe. I když už se necítím tak,jako před několika vteřinami,zůstala ve mě jakási vzpomínka,která mi připomíná domov a díky které se prostě cítím líp. Jako já. Na nic si nehraju. A cítím se tak skvěle.

Na večeři přicházím s úsměvem a všechny mile pozdravím,včetně Haymitche,kterého to očividně mile překvapí. U stolu už není ticho jako dnes ráno,ale naopak se všichni baví a smějí se. Když nám přinášejí večeři,neváhám a opět se cpu,co to jde,protože si musím udělat nějaké ty tukové zásoby. Jsem si jistá,že v aréně,kde si muset zvyknout,že někdy jídlo nebudu mít vůbec,se mi to určitě bude hodit. Dobrá nálada se u stolu drží až téměř do konce večeře,kdy nám přinášejí dezert,malinový dort s čokoládovou polevou. Haymitch se ujme slova: "Nastala menší změna pravidel. Víte,jak jsem vám před dvěma dny říkal,že budete trénovat čtyři dny?" Oba přikývneme. "Tvůrci vám vzali jeden den trénování,což znamená,že trénovat už nebudete. Zítra už je hodnocení a večer bude rozhovor. Další den jdete do arény." Na to všichni ztichnou. Nevím,co na to říct. Na zítřek jsem měla naplánováno vyzkoušet si ještě něco,co neumím. Tak to mám smůlu. Nick očividně taky neví,co říct. "V kolik jdeme na řadu my?" ptám se,a jsem překvapená,jak tiše a zranitelně zní můj hlas. "V devět začnou hodnotit,každý splátce má patnáct minut na to,aby předvedl co umí,takže dřív než v poledne určitě ne. Ale někdy hodnocení trvá i méně než čtvrthodinu,takže se můžete na řadu dostat dřív." Oba jenom přikyvujeme a snažíme se vsřebat tu obrovskou dávku informací. Neodpovídám nic,protože nevím,co bych řekla. Haymitch už nám všechno řekl. Effie,která sedí po mé pravé straně,se na mě otočí a potichu se mě zeptá: "Chodila jsi někdy na vysokých podpatcích?" Na to skoro vyprsknu smíchy. U nás ve Dvanáctém kraji není moc příležitostí nosit podpatky a takové boty si stejně nikdo dovolit nemůže. Slušně ale potlačuji salvu smíchu a odpovídám: "Ne,nikdy." Effie si povzdychne. "Tak to s tebou bude pořádná práce," říká a otáčí se zpátky ke svému dezertu.

Tak na vysoké podpatky už se vážně těším. Effie je nosí v jednom kuse,divím se,že si ještě nezlomila nohu. Její přítomnost u večeře už mi začíná být trochu nepříjemná a tak se omluvím a zmizím k sobě do pokoje. Potřebuju trochu vzduchu a tak si otevřu okno dokořán. Proud studeného větru mě zasáhne přímo do obličeje,ale to mi nevadí. Zhluboka se nadechnu a doufám,že ucítím tu známou vůni kvetoucích květin,ale cítím jenom závan umělých parfému,který se sem nese z ulice. Ten je vážně odporný. Rychle okno přibouchnu a přemýšlím,kde bych se mohla nadýchat čerstvého studeného vzduchu. Pak si uvědomím,že jsme vlastně v posledním patře,takže tu musí být nějaký přístup na střechu. Vyjdu na chodbu,kde mi okamžitě padnou do oka dveře,které jsem ještě neotevřela. Když je potichu pootevřu a nakouknu dovnitř,nic nevidím,protože je všude tma. Za několik vteřin se ale rozvístí kontrolka nade dveřmi a celá chodba se rozzáří jasným světlem. Za dveřmi je několik vysokých schodů,na jejichž konci vidím jasnou oblohu. Rychle vystoupám nahoru a rozhlédnu se kolem. Vidím na celý Capitol. Vidím ty stovky blikajících barevných světel celého města. Ostrý vítr mě šlehá do tváře a vlasy mi vlají,ale je mi to fuk. Jsem ráda,že se ještě jednou nadýchám čerstvého vzduchu. Na střeše je vybudována zahrádka se spoustou zvláštních květin. K jedné z nich si přičichávám. Voní nádhernou,sladkou vůni,která je mi trochu povědomá. Nevzpomenu si ale odkud. Květina má krásnou růžovou barvu a její okvětní lístky mají tvar srdce. Její vzhled mi povědomý vůbec není,vůně ano. "Vstřebáváš čerstvý vzduch?" ozve se za mnou. Nadskočím leknutím a prudce se otočím,ale je to jenom Nick. "Je tady nádherně,viď?" ptá se mně. Přikyvuji. Chvíli tam vedle sebe stojíme a pozorujeme hvězdnou oblohu,když Nick utrhne jednu z růžových květin,těch,které jsem si před několika minutami prohlížela. S úsměvem mi ji podá,ale když si ji chci vzít,uhne rukou a zašeptá: "Jenom za polibek." Rozesměju se,ale políbím ho. "Děkuji ti,je nádherná," říkám a znovu si přičichávám ke květině. "Na tebe ale nemá," namítá Nick. Znovu se usměju. Jeho úsměv ale najednou zmizí. "Kath,musím ti něco říct," začíná, a jí vím,že to něco nebude nic příjemného. Když nic neříkám,pokračuje. "V aréně nebudu s tebou," oznamuje mi. Moc mě to nepřekvapuje,hádám,že tohle ještě není to nejhorší a tak se připravuju na to hlavní. "A s kým teda?" ptám se netrpělivě. "S Profíky," řekne mi po chvíli váhání.

Několik vteřin tam jenom stojím a koukám na něj,jako by právě spadl z nebe. Pak se vzpamatuju a začnu na něj křičet. "Myslíš to vážně? A to jako proč? Po všem tom tvým mluvení o tom,jak se dáš dohromady se mnou,pak postavíš profíkům,abys zemřel a já se vrátila? Co to jako má znamenat?" Nick neví,jak zareagovat a jenom na mě civí. Švihnu s květinou na zem a nasupeně odcházím k sobě do pokoje. Padnu na postel a civím do stropu. Čekám,že přijdou nějaké slzy,ale nepřicházejí. Necítím nic. Třeba moje city k němu nejsou opravdové. Nevím,už mám v hlavě takový zmatek,že ani nevím,jak se jmenuju. Kašlu na něj,kašlu na Profíky,kašlu na všechny. V aréně budu jenom sama za sebe. Nemá to smysl. Nicku Cagi,totálně tě vyškrtávám ze svého života.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ronnie Ronnie | Web | 16. května 2013 v 22:12 | Reagovat

to ne :OO to nemůže udělat! :(( chudák Kath :'( jsem vážně zvědavá na to hodnocení, ale prostě to nejde! Kath musí být s Nickem..:(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
© jenn-shrader-lawrence | 2013 | copy only with source!