My Hunger Games Story: Chapter 6

13. května 2013 v 19:44 | Mona |  My Hunger Games Story
Tak tady máte další kapitolu.Je celkem krátká a nepřijde mi až tak zajímavá,ale nějak tu část mezi arénou vyplnit musím :D Kath a Nick asi najdou svého spojence :)

Chapter 6 (Kapitola 6)

Jak jsem mohla být tak hloupá a nechat se tak vytočit? Zvlášť od Rose,od Profíka! Měla jsem se víc kontrolovat a ne na ní takhle vyjet,jako nějaká malá holka. Teď nejen,že ze mě všichni budou mít srandu,ale půjdou po mě v aréně. Všichni. No,aspoň když všichni půjdou za mnou tak Nick má větší šanci na přežití. Přestanu přemýšlet o Hrách,o Profících,o Nickovi. Sundám si tréninkové oblečení a převléknu se do pohodlné bavlněné košile a úzkých kalhot,které jsem, mimo jiné, našla ve skříni. Než se vydám do jídelny,kde budu muset čelit Haymitchovým otázkám,snažím se vymyslet,co mu řeknu. Ale žádná dost dobrá výmluva mě nenapadá a stejně to asi ví,takže kdybych lhala,bylo by to jen horší.


Když přicházím ke stolu v jídelně,neslyším hovory jako jindy. Je tam úplné ticho,zřejmě všichni čekají na mě. No super. Takhle to bude hotová španělská inkvizice. Když dojdu až ke stolu,všechny pozdravím,ale nedostává se mi žádné odpovědi. Tak si jenom sednu na židli a čekám,kdo začne mluvit. Podle mého očekávání se toho ujme Haymitch: "Pamatuješ,co jsem vám říkal dneska u snídaně?" ptá se netrpělivým,ale ne naštvaným hlasem. Kývnu. Pak se nadechnu se a spustím: "Já vím,udělala jsem chybu,neměla jsem se nechat takhle pitomě vytočit," začnu,ale Haymitch mě přeruší. "To máš sice pravdu,ale nezapomeň,že tvoje chyba to nebyla,naštvala ses naprosto oprávněně." To mě překvapilo,něco takového bych od Haymitche nečekala. "Ale to je mi úplně k ničemu,protože všichni věří jim,ne nám,nějakým blbcům z Dvanáctky," namítám. "Ale vy nejste blbci z Dvanáctky," vloží se do toho Cinna. "Ne tenhle rok. Tenhle rok je to poprvé,co Profíci nejsou ti,kteří na přehlídce zazářili. Oni jsou naštvaní,Katherine. Proto to dělají. Rose to udělala proto,aby si Profíci získali zpátky jejich bezchybnou pověst. Chtěli tím poukázat na to,že i když si na přehlídce zaujala,máš své chyby. Jen asi zapomněli na to,že oni ty chyby mají taky," zakončuje Cinna. Vím,že má pravdu. Ale stejně to ode mě bylo hloupý. "Hoď to za hlavu,Kath," přidává se Nick. "Dělej,jako že se nic nestalo,že o ničem nevíš." To se ti řekne,pomyslím si. "Ale to je naštve ještě víc,nemyslím si,že je to dobrý nápad," namítám. "Ano,naštve je to,ale uvidí,že na to nijak nereaguješ a přestane je to bavit," přidává se k Nickovi Cinna. "Jenom prozatím. V aréně budu ta první,po kom půjdou," dodávám. "Šli by po tobě tak i tak," říká Nick. Už v tom mám totální zmatek. Přestávám argumentovat a pouštím se do večeře.

Za čtyři dny nás budou hodnotit. Za pět dní touhle dobou už budu v aréně. A nejspíš mrtvá. Další tři strávím s dvaceti-třemi splátci,se kterými budu za pár dní bojovat o život. Asi se z toho brzo zblázním.
Po večeři,během které,kromě našeho rozhovoru, nepadlo ani slovo,odcházím k sobě do pokoje. Ano,opět si dávám sprchu. Chci si to tu všechno užít,než půjdu do arény,kde budu zase odkázaná jen sama na sebe. Částečně se tam těším,protože budu moct všem ukázat,co dokážu,ale nejradši bych se sebrala a odjela domů. Tady přece nemám co dělat,sem nepatřím. Problém je ale v tom,že už tu jsem a pokud nevyhraju tyhle Hry,tak už se domů nikdy nepodívám. Nikdy. Když ale nevyhraju já,musí vyhrát Nick. Alespoň jeden z nás se musí vrátit,když už nemůžeme oba. Stejně jako včera,sedím na okenní římse a když chci vstát,abych šla za Nickem,ozve se klepání. Dojdu ke dveřím,ale není to Nick. Je to Effie,která mi říká náš plán na příštích několik dní. Další tři dny budou vypadat stejně jako dnešek.

Snídaně,trénink,oběd,trénink,odpočinek,večeře. Čtvrtý den bude ale jiný. Od devíti hodin nás budou tvůrci hodnotit. Po hodnocení se pak s Haymitchem a Effie budeme připravovat na interview,které bude večer. Pátý den,aréna. Effie mi ještě chvíli něco říká,ale nevnímám ji. Z myšlenek mě probere až zvuk dveří,načež zvednu hlavu a vidím Nicka,jak vychází ze svého pokoje. Chvilku stojí za Effie a dělá potrhlé obličeje. Nevydržím to a začnu se smát,což Effie samozřejmě přeruší a hned mě za to napomene: "Nevím,čemu se směješ,tohle vážně není vtipné." Hned se přestanu smát a slušně se omluvím. Jakmile se ale otočí a odcupitá pryč,s Nickem se dáme do smíchu,dokud skoro nepadáme na zem.
Skončíme v mém pokoji na podlaze. Válíme se tam a smějeme se jako malé děti. Dlouho nám to ale nevydrží. Nick mi odrhne pramen vlasů z čela a čekám,že něco řekne,ale mlčí. Jeden druhému se díváme do očí,beze slov. Po chvilce se ke mě nakloní a šeptá: "Ty to vyhraješ,Kath." Normálně bych na to zase něco namítla,ale nechci kazit tuhle atmosféru. "Nemluvme o Hrách. Prosím," odpovím. "Dobře," řekne jenom. Několik dalších minut tam zase jenom sedíme a mlčíme. Když se na něj pak podívám,vidím v jeho očích slzy. "Nesmíš brečet," zašeptám. "Nemáš proč. I když tam oba zemřeme,i když se domů třeba vrátí jen jeden z nás,nikdy na sebe nezapomeneme. Nikdy. Slibuješ?" ptám se ho. "Slibuju," odpoví. "Tak fajn," zašeptám znovu a obejmu ho. Už nevím,co bych mu řekla,ale očividně to zabralo. Když odchází do svého pokoje,ještě se na chvíli zastaví u dveří. "A pusu na dobrou noc nedostanu?" ptá se mě smutně. Usměju se. "To si ještě musím roz-" začnu,ale než větu stihnu dokončit,políbí mě. "Myslíš,že to o nás ví?" zeptám se ho tiše,protože jsou otevřené dveře a já vážně nechci,aby nás někdo slyšel. "Nevím," pokrčí rameny. "Tak dobrou," zakončuju náš rozhovor a zavírám dveře. "Dobrou," slyším už jen a pak je ticho. Stojím u dveří,ve tmě. Najednou se strašně bojím jít spát do té obrovské postele sama. Po dnešku,po tom incidentu s Rose se bojím nočních můr,které by mě mohly pronásledovat. A tak potichu otvírám dveře a rozhlížím se,jestli na chodbě někdo není. Když se ujistím,že je prázdná,vlezu s k Nickovi do pokoje. Nick se samozřejmě hned vzbudí a lekne se,co se děje. Když mě rozezná,je na něm vidět,jak se rozzáří. "Ahoj," pozdravím ho. "Co tady děláš?" zeptá se mě místo pozdravu. "Můžu tady být s tebou? Bojím se,že v noci bych měla noční můry," odpovídám. "To nejsi jediná," šeptá. Lehnu si k němu a on mě hned obejme. Okamžitě je mi líp. Tady u něj se vůbec nebojím. Jsem v bezpečí. Bohužel v aréně to tak nebude. Snažím se na to ale nemyslet. Budeme spolu trávit tolik času,jak jen to bude možné. Za chvíli už neudržím víčka a usnu.

Ráno mě probudí sluneční paprsky prosvítající skrz hedvábné závěsy zavěšené v obrovských oknech. Nick ještě spí,stále ještě s rukou kolem mých ramen. Nechci ho vzbudit a tak tam jenom tak ležím. Asi je ještě brzo,když nás Effie nepřišla vzbudit. Což je zvláštní, protože slunce už je vysoko na obloze. Podívám se na hodiny pověšené mezi dvěma okny. Je krátce po deváté. Za necelou hodinu začíná trénink. Tak jak to,že ještě pořád ležíme v posteli? "Nicku,vstávej," řeknu potichu a jemně s ním zatřesu. "Katherine?" ptá se rozespale. "Jo,jsem to já," odpovídám trochu netrpělivě. Najednou prudce vstane. "Proboha! Vždyť za chvíli začíná trénink! Jaktože nás ještě nikdo nevzbudil?" ptá se mě na to stejné,na co jsem se chtěla zeptat já jeho. "To bych taky ráda věděla. Každopádně se jdu obléct a jdu se zeptat Haymitche,co to má znamenat. A ty bys měl taky," dodávám ještě,než za sebou zavřu dveře. Rychle si obléknu oblečení na trénink a seběhnu do jídelny. Je prázdná. To je divné. "Cinno?" zeptám se potichu. Nic. "Cinno?" ptám se hlasitěji a prohledávám celý byt. "Haymitchi? Effie?" zkouším to znovu. "Cinno?" už skoro křičím. Nic. Nikde nikdo. Nechápu to. Vydám se k výtahům,jestli náhodou nečekají tam,ale i tam je prázdno. Všimnu se,že tu nejsou ani žádní mírotvorci. To je hodně divné. Vracím se zpátky do bytu a zaklepu na dveře Nickova pokoje. Nic se neozývá,tak chvíli čekám. Po chvilce to zkouším znovu. Když se opět nic neozývá,ptám se: "Nicku,jsi tam? Je všechno v pohodě?" Nic. Tak otevřu dveře,ale Nick nikde. Na ustalné posteli leží jeho tréninkové oblečení a na zemi leží pár uhlédně srovnaných bot. "Nicku?" ptám se sotva slyšitelným hlasem. Vůbec nic se neozývá. Neslyším ani zvuky z ulic Capitolu,vůbec nic. Ještě několikrát projdu byt a na všechny volám,ale beznadějně. V tom se probudím.

Jsem úplně zpocená. Rozhlédnu se po pokoji. Nick vedle mě ještě spí. Podívám se na hodiny. Je půl osmé. Zvenku slyším kapitolany,jak spolu mluví. Zdálky je slyšet projíždějící vlak. Pokojem se rozléhá tikání hodin a na tváři cítím Nickův dech. Všechno je v pořádku. Hluboce si oddychnu a lehnu si zpátky. Za půl hodiny,když už skoro znovu usnu,nás přichází vzbudit Effie. "Vstávejte,hrdličky!" volá na nás skrz zavřené dveře. "Hrdličky?" otáčím se na Nicka. Ten jenom s úsměvem pokrčí rameny. Zvedám se a mířím do svého pokoje. Effie už naštěstí na chodbě není. Rychle se obleču a upletu si svůj obvyklý cop.

V jídelně sedí jenom Haymitch,Effie a Cinna. Je divné,že tu ještě nikdo jiný není,ale neřeším to. Sednu si ke stolu a nandám si plný talíř. "Kde jsou všichni?" ptám se Cinny. "Dnešek bude vypadat trochu jinak Katherine," ignoruje mou otázku. "Budete trénovat každý sám," vysvětluje. "Proč?" ptám se. "Na přání tvůrců her. Nevím,proč to tak chtějí. A taky nevím,jak o chtějí udělat,když tělocvična je jen jedna a vás je 24." Pokládám příbor a mlčím. "Dobře," říkám jen. Nevím,co bych ještě měla říct. Za chvíli přichází ke stolu Nick a sedá si naproti mě. Effie už mu zřejmě řekla,jak bude dnešek vypadat,protože se tváří zklamaně. O několik minut později už míříme k výtahům. Já s Effie a Cinnou nastupujeme do jednoho výtahu,Nick s Haymitchem a Portií do druhého. Vystupujeme ale oba dva v podzemním patře,kde je tělocvična. Všichni splátci s jejich mentory už stojí před tělocvičnou a dožadují se nějakých instrukcí nebo vysvětlení. Když se k nim přidáme,už se na nás všichni neotáčí,jako vždycky. Díky bohu.

Čekáme všichni před tělocvičnou,co se bude dít. Asi po půl hodině nás všechny pustí dovnitř,vysvětlení se ale nedočkáme. Alexa nám řekne téměř to stejné jako včera a všichni se rozptýlíme po tělocvičně. Přemýšlíme,co to mělo znamenat,to oznámení,že budeme trénovat každý sám,ale nic se nezměnilo,takže je to jedno. Opět se vydávám ke stanovišti,kde jsem se včera učila plést sítě. Dneska už mi to jde mnohem líp. Mám docela hbité prsty a moje síť taky nevypadá nijak špatně. Z druhého rohu tělocvičny opět slyším Jennin smích. To je ta milá holka z Osmičky,co s ní včera Nick obědval. Nick jí právě ukazuje, jak správně držet luk. Je vážně hodný,že jí pomáhá. Přemýšlím,že by se k nám v aréně mohla přidat,určitě by nebyla na škodu. Chvíli jí pozoruju. Když běží po kladině,kde jí pod nohy házejí různé předměty,je hbitá,rychlá,nenechá se zmást. Je vážně dobrá. Musí mít i pěknou sílu,protože když leze po síti,zavěšené na stropě,ani na chvilku nezaváhá a přeleze ji opravdu rychle. Páni,je lepší,než jsem si myslela. Za chvilku se otočím zpátky ke své síti,aby to nevypadalo,že ji sleduju.

Když je s Nickem u stanoviště,kde se hází noži,vůbec jí to nejde. Pořád se trefuje mimo terč a často nůž dopadne na podlahu s hlasitým zařinčením. Astred si asi vymyslela nějaký svůj plán či co,ale když vidí,jak se Jennie netrefuje,nenápadně se projde za terčem a počká si,až Jennie hodí. A to se přesně podaří. Vystoupí zpoza terče,jakoby jen tak náhodou procházela kolem a Jennin nůž se jí trefí do ramene. Astred ho okamžitě vytáhne a podívá se na Jennie vražedným pohledem. A do háje.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mary | Lana-Del-Rey-Daily Mary | Lana-Del-Rey-Daily | Web | 14. května 2013 v 15:42 | Reagovat

Viem, že je to trošku odveci, ale akonáhle som sem prišla, udrel mi do očí krásny nový layout! :) Fakt prekrásny :)

2 Ronnie Ronnie | Web | 14. května 2013 v 19:41 | Reagovat

fuu, ta Astred je fakt hnusná :DD chudák Jenna :/ docela bych chtěla vidět Nicka, jak dělá ty grimasy :DD jako vždy se těším na další kapitolu a nezapomenu dodat, že se strašně těším na body a arénu :DD :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
© jenn-shrader-lawrence | 2013 | copy only with source!