My Hunger Games Story: Chapter 2

4. května 2013 v 12:00 | Mona |  My Hunger Games Story
První kapitola se vám podle komentů moc líbila a chtěli jste další,takže tady máte druhou.Snad se líbí,je o dost delší než první :)
Ronnie chtěla něco víc o Beth,v téhle kapitole jsem na ní tak trošku pozapomněla,ale v příští už zase bude :) Hlavně v aréně budou hodně vzpomínky. Katherine má v téhle kapitole zmatek ohledně jejího vztahu k Nickovi a nemůže se rozhodnout,jestli chce v aréně spojence. No,přečtěte si sami ;)

Chapter 2 (Kapitola 2)


Nemám ani ponětí,jak se mám zachovat. Dívky,stojící kolem mě odstoupí,abych mohla projít. Pomalým krokem se vydávám ke schodům,vedoucím k podiu. Vyjdu až na podium,kde se mě ujme Effie a odvede mě k mikrofonu. Zůstávám tam stát,mezitím co Effie opět něco říká do mikrofonu a vytahuje lístek z druhé koule. Čte něčí jméno a nějaký kluk přichází na podium,ale já jsem tak zmatená a rozrušená,že nevnímám,kdo to je. Když vyjde po schodech nahoru,postaví se vedle mě a Effie řekne,abychom si podali ruce. Když se na mě otočí s nataženou rukou a vyděšeným výrazem,málem se zhroutím,dnes už podruhé. Je to Nick Cage.

Kluk,kterého znám od šesti let. Chodí taky lovit do lesů,ale nikdy nechodíme spolu. Má dva bratry a sestru,takže je všechny musí uživit. Umí skvěle střílet z luku,vím to,jednou jsem ho viděla. Najednou mám malou naději,že bych tyhle Hry mohla přežít. Kdybychom v aréně byli spolu,jeden z nás by mohl přežít a při troše štěstí bych to mohla být já. Ale...Nick by zemřel. Ale s tím přece musím počítat. 23 z nás se nevrátí. Zahnala jsem tu hloupou myšlenku,že bych se mohla vrátit. Zvednu hlavu,podívám se do Nickovy bledé tváře a opatrně si s ním potřesu rukou. Když Effie naposledy řekne do mikrofonu "Šťastné Hladové hry! A ať vás vždy doprovází štěstěna!",jsem úplně na dně. Pár Mírotvorců nás pak odvede do budovy starosty,kde máme jen chvíli na rozloučení s našimi blízkými. Chvíli sedím v pokoji plném luxusu,který bych si nikdy nemohla dovolit,sama. Matka po chvíli otevře dveře a prudce mě obejme. Obě chvíli sedíme tiše,když vidím,že matka začíná plakat. "Neplač," šeptám. "Neztratíš mě. Já se vrátím,slibuju," říkám jí,i když vím,že tohle je naposledy,kdy vidím její tvář. Ale trochu ji to uklidnilo,protože kývne,a do ruky mi něco strčí. Podívám se nejdřív udiveně na ni a pak rozevřu prsty. Na dlani mi leží malá,ošoupaná brož s reprodrozdem.

Reprodrozdi jsou kapitolští mutanti drozda,kteří uměli mluvit a Capitol je vysílal jako špehy do krajů,kde odposlouchávaly rozhovory a pak je celé přeříkali v Capitolu. Ale lidé v krajích to zjistili a skoro všechny vyhubili. Zbylí se spářili s normálními drozdy a vznikli reprodrozdi. Ztratili schopnost mluvit,ale umí opakovat melodie. Sevřu brož pevně v ruce a znovu matku obejmu,než ji pár Mírotvorců odvede pryč z místnosti. Sedím v pokoji sama,a když se znovu otevřou dveře,dovnitř vstoupí Bonnie,dcera starosty. Divím se,protože jsem se s ní nikdy nebavila. Ona mě ale obejme a já se nebráním. Není to žádná moje kamarádka,ale znám jí,a protože vím,že nejspíš vidím naposledy,loučím se s ní. Když mě pustí,do ruky mi vtiskne malý balíček sušenek a usměje se na mě. Pak se otáčí a odchází,protože čas už vypršel. Effie si pro mě přijde a odvádí mě do auta,které nás odváží na nádraží. V jiné situaci bych si to užívala,protože jsem nikdy autem nejela,ale teď je mi to úplně jedno. Vedle mě sedí Nick a uprostřed nás Effie,která nám dává rady,ale ani jeden z nás jí nevnímá.
Na nádraží vystupujeme z auta ve velké slávě,okolo nás jsou všude lidé ze Sloje a loučí se s námi. Chce se mi brečet,ale nemůžu,alespoň ne tady před lidmi. Počkám,až budeme ve vlaku,kde,doufám,budu mít alespoň trochu soukromí. Jakmile vstupujeme do vlaku,nestačím se rozhlížet. Všude kolem mě jsou křišťálové lustry,kašmírové závěsy,stoly a nábytek jsou ze dřeva,které ani neumím pojmenovat. Stoly v jídelně se prohýbají pod lahůdkami,které jsem nikdy v životě neměla možnost ani zahlédnout. Určitě je tam toho víc,než jsem snědla za celý svůj život. Ani Nick neskrývá své nadšení. Effie nás zavede do pokoje,kde je malý stolek a několik křesel a pohovek. Tam bychom se měli setkat s Haymitchem,ale pochybuju,že je vůbec střízlivý na to,aby se sem dobelhal,natož nám dával rady,jak zůstat naživu.S Nickem se posadíme do dvou křesel vedle sebe a čekáme,až se Haymitch uráčí přidat se k nám,mezitím co nám Effie něco povídá. Když Haymitch - překvapivě střízlivý - vejde do pokoje,Effie vstane,zamumlá jenom "Nechám vás o samotě," a ochází. Haymitch si ze stolu vezme sklenku a lahev nějakého alkoholu. Sedne si naproti nám,pořádně si nás prohlédne a s pobaveným úsměvem nám pogratuluje. Potom už se věnuje jen svému pití,jako by na nás zapomněl. Po několika minutách trapného ticha netrpělivě zavrčím: "Nějaké rady?" Haymitch se na mě podívá,jako by si až teď uvědomil,že tu jsem,dlouze se zamyslí a řekne: "Zůstaň naživu." Řekne to spíš jako otázku,takovým ironickým hlasem,že mě to naštve. Nick se dokonce dá do smíchu,což mě naštve ještě víc. S naštvaným výrazem vstávám z křesla a odcházím z pokoje pryč. Ještě se za mnou ozve Haymitchův naoko naštvaný hlas: "Nějaká nabručená,ne,holčičko?",nato se ozve další smích a pak se za mnou automatické dveře zavřou. Jak si z toho můžou dělat srandu? Vždyť tady jde o naše životy,proboha! Nechápavě zakroutím hlavou a zamířím k sobě do pokoje.

Je to jen malý pokojík,ale je zařízený věcmi,které bych si nemohla dovolit pořídit ani za milion let. Stále mě uchvacují pro kapitolany bežné věci - přinesou vám jídlo jaké a kdy budete chtít,koupelnu máte jenom pro sebe,jíst si můžete co chcete,chodit si můžete kam chcete... Prostě je to velká změna,když si pomyslím,že ještě dneska ráno jsem byla v lesích doma ve Sloji. Jak malá věc může změnit váš život,v mém případě ten maličký papírek. Sednu si na dokonale ustlanou postel a přemýšlím. Proč jsem to letos musela být zrovna já? Copak tohle je můj osud? Zemřít v aréně,zabitá nějakým Profíkem? Nedává to smysl. I když bych na to nejradši ani nepomyslela a vrátila se zpátky domů,začínám být zvědavá,co nám tenhle rok připraví za arénu. Nevím ani,kdo jsou ostatní splátci. Měla bych to zjistit,vždyť některého z nich koneckonců budu muset zabít. Už je něco po šesté hodině,ale venku je stále světlo. Abych se trochu uklidnila,přistoupím k oknu v domění,že uvidím nějakou přírodu,ale vlak jede tak rychle,že nevidím nic jiného než barevné šmouhy. Tak to vzdám a jdu si s nešťastným povzdechem sednout zpátky na postel.
O chvíli později se přistihnu,jak přemýšlím nad Hrami. Sice jsem si to doma zakázala,abych pořád nevzpomínala na Hannu,ale teď si to nemůžu zakazovat,za pár dní jdu do arény. Jsem zvědává,jaký bude můj stylista a do čeho mě oblékne na první přehlídku splátců. Když jsem sledovala předchozí ročníky,většinou splátcům z naše kraje oblékli černé oblečení,protože hlavním hospodářstvím našeho kraje je těžba uhlí. Jednoho roku byli splátci z Dvanáctky dokonce nazí a jen pomalováni černou sazí. Doufám,že můj stylista bude trochu menší blázen. Z myšlenek mě vytrhne klepání na dveře. Nechci s nikým mluvit. Ale přesto nechávám Nicka vejít.

Sedne si vedle mě s vážným výrazem ve tváři. "Tak co,nasmáli jste se dost?" řeknu se sarkastickým úšklebkem. Nick se ale nesměje. "Chtěl bych se ti omluvit,za mě i za Haymitche,vždyť ho znáš," řekně s lehkým úsměvem, Neznám,pomyslím si,ale kývnu. "Moc mě to mrzí," říkám po chvíli. "Že tě vybrali. Vím,že máš bratry a sestru a musíš-" začnu,ale Nick mě zarazí. "To nemusí,vůbec to neřeš. Spíš teď přemýšlej nad tím,jak se v aréně v prvních minutách nenechat zabít Profíkama," říká. "Stejně to zase vyhraje někdo z nich,nemám nejmenší šanci,"odpovídám. "Ale máš," odporuje Nick. "Prosím tě,a čím? Že po někom hodím nůž? Mám nejmenší šanci,že se trefím." "Já myslel,že střílíš z luku,ne,že vrháš nože,"namítá. Otočím se na něj s překvapeným výrazem. "Jak to víš?" divím se. Nick se usměje. "Vždyť to ví všichni ve Sloji." "Ale ty taky nejsi špatný," otáčím téma na něj. "V čem?" nechápe. "Nehraj to na mě,vím,jak dobře to umíš s lukem." Teď se zase diví Nick. "Jak ty tohle víš?" "Chodím lovit do lesů,pamatuješ?"ztišuju hlas,aby mě neslyšel žádný Mírotvorce ve vlaku. "Tys mě tam viděla?"znovu nechápe. "Prosím tě,čemu se divíš? Oba chodíme lovit,tak se někdy prostě stane,že jeden druhého uvidí,ne?" usměju se. "Když už jsme u toho,taky jsem tě párkrát viděl. Teda,...spíš sledoval,no" zakoktá. Dám se do smíchu. Nick to nejdřív nechápe,ale pak se začne taky smát. "Proč bys mě sledoval?" ptám se ho,ještě pořád s úsměvem na rtech. "Co já vím," krčí rameny. Najednou mi úsměv na tváří zmrzne. "Nechci to být já," říkám potichu. "Nechceš být kdo?" zeptá se mě Nick,už zase vážně. "Nechci být ta,kdo tě zabije," šeptám. Čekám,až něco řekne,ale mlčí. "A i když bych tě musela zabít,zabila bych radši sebe," dodávám. Nick se nadechne,jakoby chtěl něco říct,ale v ten moment vstupuje do pokoje Effie. "Nechcete se podívat na záznám Sklizně?" ptá se nás svým otravným hláskem. "Tak pojď," kývnu na Nicka a oba spolu s Effie míříme do jídelny,kde je na stěně obrovská televize,ve které právě začali vysílat záznam ze sklizně.Sedáme si k jednomu ze stolů,a mezitím,co si plníme žaludky k prasknutí,sledujeme Sklizeň.

Z prvního kraje vyberou vysokou hnědovlásku,Tiffany,když vyjde na podium,obdaří publikum sebevědomým úsměvem,který jako by říkal: "já tohle vyhraju,nemáte nejmenší šanci". Typický Profík. Kluk z jejího kraje jí je dost podobný. Jakmile se za nimi zavřou dveře,začíná sklizeň v Druhém kraji. Z toho je nejvíc vítězů. Je vylosována zabijácky vypadající blondýnka Rose a hnědovlasý Luke. V Trojce vyberou dva zoufale vypadající splátce,kteří mají po celou dobu sklizně skloněnou hlavu a nejspíš se těší,až to celé budou mít za sebou. Zato splátci se Čtyřky mě zajuali. Černovlasá vysoká a docela hezká Astred,působí ještě víc zabijácky a sebevědoměji než Tiffany a Rose dohromady. Na tu jsem v aréně teda moc zvědavá. Pak mi dochází,že já s nimi všemi vlastně budu několik dní trénovat. No tě bůh. Kluk ze Čtyřky, Noah, taky nevypadá špatně. S těmi lidmi bych se normálně možná i bavila,ale asi to není nejlepší nápad,když vím,že za pár dní s nimi budu bojovat o svůj holý život. Tipuju,že splátci ze Čtvrtého kraje to dotáhnou nejdál,Noaha dokonce hádám i na vítěze. Další kraje už nejsou nic zajímavého. Většinou vyberou skoro děti,které proti Profíkům nemají nejmenší šanci. Není to fér. Když v Jedenáctce vylosují dvanáctiletou Lolu,mám chuť zařvat. Proboha,vždyť její život teprve začal a už má skončit? Už teď se rozhoduju,že v aréně ji vezmu k sobě. Když tam stojí na podiu a ptají se po dobrovolnících,nikdo se nehlásí. Je mi do breku. Chudák holka. Dál z jejího kraje vyberou kluka asi mého věku,který nevypadá zas tak špatně. Myslím,že s ním budu mít v aréně taky co dělat.

A pak jdeme na řadu my. Když Effie oznámí moje jméno a kamera mě zachytí,zblednu jako stěna a otevřu pusu naprázdno. Pomalu se vydávám k podiu a nahoře stojím jako solný sloup,zírající do země. Ale můj výraz,když uvidím Nicka,je víc než vyděšený. Nick působí celou dobu klidně,ale než se za námi zaklapnou dveře,vidím,jak se bleskurychle otočil někam do davu a lehce zakýval hlavou. Bylo to hodně rychlé,nevím,jestli toho někdo kromě mě všiml,a tak dělám,že jsem to neviděla,i když nad tím potom dlouho přemýšlím. Když záznam skončí,ještě pořád jím a nemůžu přestat. Nikdy jsem se tolik nenajedla. Nick se taky moc nezdráhá a láduje se,co může. Když je pak čas jít spát,řeknu jen směrem k Effie "dobrou noc" a odcházím k sobě do pokoje bez jakéhokoliv pohledu nebo poznámce k Nickovi. Nevím,co mám teď ohledně něj dělat. Nemůžu ho zabít. To nedokážu. Nemůžu zabít někoho,koho znám deset let. Ale zase mu nemůžu věřit. Co když mu řeknu něco,co umím,nějaký můj trik a on to pak v aréně použije proti mě? To by bylo hodně hloupé. Na druhou stranu ještě pořád můžeme být spojenci. Navzájem bychom se mohli chránit. On je silný,já umím výborně střílet z luku,i s nožem mi to docela jde a Nick ještě určitě něco dokáže. Dohromady bychom měli určitě větší šanci na vítězství. Ale pak bychom museli jeden druhého zabít a nemyslím si,že by mě Nick dokázal zabít. Proboha,to je hrůza. Už nemůžu,a to jsem teprve ve vlaku na cestě do Capitolu. Neudržím se a pustím ze sebe slzy,které jsem v sobě tolik hodin držela. Brečím a brečím,dokud mám slzy. Když mě vyruší klepot na dveří,rychle si je osuším a křiknu "Dále!" Nick vykoukne zpoza dveří: "Ty ještě nespíš? Měla bys,zítra ráno přijedeme do Capitolu." "Nemůžu spát,vždyť víš," vysvětlím. "Já taky ne,i když bychom měli." "Ty dveře můžeš otevřít celé,ony tě nekousnou," pronesu s lehkým úsměvem. Nick poslechne a otevře dveře dokořán. "Co říkáš na naše konkurenty?" začínám rozhovor,i když jsem si před chvílí řekla,že mu nemůžu věřit ani slovo. "Typičtí zabijáci. Nemám šanci." Odkašlu si. Mám mu to navrhnout? Být spojenci v aréně? Je to dobrý nápad? Nevím. "Co hodláš dělat v aréně?" zeptám se konečně. "Chci říct,...budeš sám nebo si utvoříš nějaké spojence?" Nick na mě chvilku nechápavě kouká. "Sám," řekne konečně. "Spojenci jsou na nic,stejně se musí navzájem zabít,ne?" podívá se na mě tím svým zvláštním výrazem. "Asi máš pravdu," přitakám. "Uděláš mi laskavost?" ptám se ho. Nick chvílí váhá a pak kývne. "Můžu tě obejmout?" vyhrknu,ani nevím proč. Nick se jenom usměje a pomalu mě obejme. Nevím,proč jsem se ho zeptala na takovou pitomost. Ale v jeho náručí mi je dobře. Najednou nechci,aby někam chodil. Chci,aby tady se mnou zůstal. Bojím se,že odejde a už ho nikdy neuvidím. Což je vlastně pravda. Teď je mi doopravdy líto,že ho vybrali. Kdyby ho nevybrali,zemřela bych v aréně sama a on by mohl dál žít ve Dvanáctém kraje a umřít ve stáří. Proč mi na tom záleží? Vždyť budeme stejně za chvíli oba mrtví,ne? Po chvíli mi dochází,že už bych ho,ač nerada,měla pustit. Když si zpátky sednu Nick mi jenom věnuje rychlý úsměv a bez jediného slova odejde.

Mám v hlavě teď strašný zmatek. Já prostě Nicka nezabiju,zvlášť ne teď,po tomhle obejmutí. Nevím,co to mělo znamenat a totálně mě to zmátlo. Už toho musím nechat,měla bych se aspoň trochu vyspat,zítra přijedeme do Capitolu a večer bude přehlídka splátců,musím na to být připravená. Ze skříně si vytáhnu nějaké pyžamo,co tam najdu a rychle si ho na sebe natahuju. Zalezu si pod měkoučkou přikrývku a téměř okamžitě usnu.
Ráno mě probouzí klepání na dveře a tlumený hlas Effie."Vstávej,dnes je tvůj velký den!" Sice je otravná,ale na druhou stranu se nám jenom snaží pomoct. Rychle si obléknu bílé šaty,které mám ještě ze včerejší sklizně. Když si ji oblékám,zavadím rukou o něco ostrého. Brož s reprodrozdem. Skoro jsem na ni zapomněla. Znovu se na ni zadívám a vzpomenu si na Hannu. Ale tentokrát nemám vztek na Capitol nebo necítím smutek jako normálně. Tentokrát cítím něco úplně nového. Pomstu. Můžu Hannu pomstít. Můžu být v aréně úplně sama,hrát si na neviňátko a pak všechny překvapit,někoho zabít,vyhrát hry a tím Hannu pomstít. Tvůrci her si jistě dobře pamatují Hannu,protože se jako jedna z mála z našeho kraje dostala do poslední šestky. A taky si určitě pamatují její krutou smrt. A já jí pomstím. Ukážu Capitolu,že nejsem figurka v jejich hře,že nepřemýšlím jako ostatní splátci: vytvořit si spojence,zabít a vyhrát ale mám svoji vlastní strategii. Nejsem Profík. Ano,jsem z posledního,nejchudšího kraje,ale to neznamená,že tuhle zatracenou hru nemůžu vyhrát.

Pak si ale vzpomenu na Lolu. A na Nicka. To jim nemůžu udělat. Vykašlat se na ně. Pak se mi ale vybaví Tiffanin výraz,když jí vylosovali. Jako by to měla předem vyhrané,jako by to všechno bylo jasné: všichni,kdo nejsou Profíci ani jejich spojenci,prostě zabiju a vyhraju to. To je absurdní. Ne,to nejde. Hanna by to tak ani nikdy nechtěla. Nepomstím ji. To ale neznamená,že jim pořád nemůžu ukázat,že nejsem jejich figurkou. A taky že nejsem. Poprvé od Sklizně se přestávám třást a cítím něco příjemného. Úlevu. Z rozhodnutí,které je správné. Capitolu ukážu,že jejich figurka prostě nejsem,ať se jim to líbí nebo ne. Ale to je všechno. Je jedno,jestli hry vyhraju nebo,jestli tam zemřu nebo ne,ale jestli zemřu,tak hrdě.

Vlasy si spletu do copu a vyjdu ze dveří. "Dobré ráno,Effie," řeknu vesele s úsměvem na tváři. Effie na mě kouká,jako bych byla plyšový medvěd,který právě promluvil svahilsky. Ignoruju její pohled a mířím rovnou do jídelny,kde už sedí Haymitch s Nickem a o něčem hluboce debatují. Tváří se ale vážně,takže to vypadá,že srandičky skončily. Už bylo na čase. "Dobré ráno," zdravím je a sedám si naproti Nickovi. "Ahoj,Katherine," zdraví mě Nick s lehkým úsměvem,ale není to ten jeho okouzlující úsměv,je umělý,předstíraný. To teď ale není důležité. Taky se na něj usměju a otočím se k Haymitchovi. "Zrovna jsem mu říkal,jak je důležité získat si dobré sponzory," začne Haymitch,aniž by se na mě podíval. "A jak si je získat?" zeptám se se zájmem. "Musíš se lidem líbit," odpovídá. Vyměním si pohled s Nickem a pak se zeptám: "A to mám udělat jak?" "Největší příležitost zazářit budeš mít dneska večer,na přehlídce splátců. Musíš udělat něco,čím si tě zapamatují," vysvětluje. Kývu na souhlas a přemýšlím,jak to provedu. Nadechnu se a chci něco odpovědět ale Nick mě přeruší: "Už jsme tady," prohlásí,načež se zvedá od stolu a stoupá si k oknu. Otáčím se a taky odcházím k němu. Oba na Capitol zíráme se spadlými čelistmi. Je to...neuvěřitelné. Obrovské. Nedá se to ani popsat. Výhled nám ale dlouho nevydrží,protože přijíždíme na nadráží,kde nás vítají stovky kapitolanů. Nick jim začne mávat a já usoudím,že je to docela dobrý nápad jak přimět lidi,aby si vás oblíbili a tak se trochu usměju a taky jim zamávám. Nickovu pohledu se ale snažím vyhýbat,což se mi docela dobře daří,protože hned jak vystoupíme z vlaku,se každého z nás ujmou stylisté,což znamená,že až do večera,kdy bude přehlídka splátců,Nicka neuvidím. "Musíš se lidem líbit." Tak fajn,jde se na to.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 selena-marie-gomez selena-marie-gomez | E-mail | Web | 4. května 2013 v 12:17 | Reagovat

super jak budeš mít čas :) už se moc těším

2 Sheri Sheri | E-mail | Web | 4. května 2013 v 18:07 | Reagovat

Nevedela som, že píšeš príbeh :) Hneď si ho idem prečítať od prvej kapitoly :D

3 Lily Love Lily Love | Web | 4. května 2013 v 19:14 | Reagovat

líbí se mi,je dobře že děláš mezi tím ty mezery..líp se to čte :)

4 amanda-seyfried-stars amanda-seyfried-stars | Web | 4. května 2013 v 20:30 | Reagovat

skvělý příběh:)
a co ten dess?:) já jen že je sobota:)

5 Ronnie Ronnie | Web | 5. května 2013 v 12:00 | Reagovat

plyšový medvěd, který mluví svahislky..:'D znovu pěkně, čtivě napsané :) doufám, že se Katherine podaří "pomstit" Hannu..:) ale co Nick? nemůže umřít! :'((

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
© jenn-shrader-lawrence | 2013 | copy only with source!