My Hunger Games Story: Chapter 11

27. května 2013 v 19:30 | Mona |  My Hunger Games Story
Nevydržela jsem to a hned tu máte další kapitolu. :D Ronnie,užij si jí! ;)
Není moc dlouhá,ale zajímavá určitě je ;)


Chapter 11 (Kapitola 11)

Nevím. Jestli je Nick naživu se dozvím až večer,kdy se na obloze ukážou tváře mrtvých. Po krátkém zastavení opět pokračuji v cestě a snažím se udržet tempo,ale začínám být unavená. Slunce dost pálí a musím si sundat bundu,kterou mám na sobě. Když si ji obvazuji kolem pasu,znovu pohledem zavadím o proužky na rukávech a nohavicích. Teď už vím,co mají vyznačovat. Každý proužek za každé roční období,na které je aréna rozdělená. Pokračuji v cestě ještě několik hodin. Snažím se nedávat najevo své emoce,protože vím,že mě zachycují kamery. Pečlivě se kolem sebe rozhlížím na každé kroku. Jsem v jarní části arény,takže je tu docela dost rostlin i zvířat. Některé květiny a bylinky poznávám,jiné jsou pro mě úplnou novinkou. Některé z nich jsou jedlé,takže alespoň pár dní si s nimi vystačím. Klidně bych tady,v jarní části zůstala co nejdéle,ale nemůžu se tady schovávat věčně. Jakmile budou mít příležitost,vydají se Profíci na lov a mě budou mít na mušce jako první. Jen doufám,že až mě najdou,že mě Noah zabije rychle,ale asi si dělám jen zbytečné naděje,ten určitě bude chtít,abych trpěla. A to hodně.


Myslím na Beth. Díky bohu,že jsem ji měla jako sestru. Díky bohu za ty roky lovení,vyrábění šípů a luků,sbírání plodů a rostlin. Teď se mi to bude opravdu hodit. Cestou posbírám nějaké bobule,které vím,že jsou jedlé a pomalu je žvýkám. Mají tu známou,sladko-kyselou chuť,která se tak příjemně rozplývá po jazyku. Ještě jsem nenarazila na vodu,ale určitě tady nějaká musí být,protože těch několik zvířat,které jsem tu zahlédla,taky musí někde pít. Kromě těch několika králíků jsem ještě nikoho nepotkala. Profíci už si zřejmě zabrali Roh hojnosti a ostatní splátci se rozeběhli po aréně. Počkat. Najednou se zarazím. Jennie je ve stejné části arény! Viděla jsem ji přece utíkat stejným směrem. Takže ode mě nebude moc daleko. Alespoň doufám. Chci se s ní spojit co nejdříve to bude možné. Možná bych měla pochybovat,jestli ji nezabil nějaký Profík,ale jsem si naprosto jistá,že ne. Jennie není hloupá,určitě by se nenechala zmást.

Po několika dalších kilometrech se krajina vůbec nemění. Jdu mezi jehličnatými i listnatými stromy,které i po těch několika hodinách vypadají stejně. Zastavím se a zadívám se na slunce,odhaduji,že je tak okolo páté hodiny. Rozhodnu se,že se na chvíli zastavím a prozkoumám obsah batohu. Vysypu všechno na zem. Najdu hodně užitečných věcí: dvoulitrovou lahev plnou vody,provaz,zápalky,sáček sušenek,čepici a rukavice,dobrý nůž s vroubky a několik dalších věcí,které se mi jistě budou hodit. Pomalu se napiju z lahve s vodou. Jsem vážně ráda,že ji mám,protože jak říkal Haymitch,bez vody bych dlouho nevydržela. Všechny věci úhledně srovnám zpátky do batohu. Žvýkám hrstku dalších bobulí a rozhlížím se po okolí po něčem k snědku. Nožem si chytnu jednu malou veverku a nasbírám další bobule. Ráda bych si veverku opekla,ale rozděláním ohně bych se teď,když už se skoro stmívá,určitě prozradila a poslední,co chci,je zemřít v aréně hned první den a navíc rukou Profíka. Stáhnu veverku z kůže a tu schovám do batohu,kdo ví,třeba se mi bude hodit. Bobule si uložím do malého koženého váčku,který jsem našla v batohu. S veverkou holt budu muset počkat na ráno. Uzobnu si několik dalších bobulí,protože tady v lese jich je hodně a ulamuji si i kousek sušenky. Těmi musím taky šetřit.

Slunce zapadá za obzor,brzy bude tma. Měla bych si najít nějaký úkryt. A tak schovám batoh pod spadlou kládu,kde není vidět a jdu se trošku podívat po okolí. Moje kroky nejsou v trávě skoro vůbec slyšet,což je jedině dobře. Nenacházím žádné místo,kde bych se mohla v bezpečí vyspat. Dole na zemi je to moc nebezpečné,v jeskyni je to ještě horší. Nenapadá mě nic,kam bych se mohla schovat,když v tom uvidím záblesk světle hnědých vlasů. Zpanikařím a chci se dát na útěk,ale než se stihnu otočit,včas se zarazím,protože to může být kdokoliv a útěkem bych se prozradila. A tak tam stojím a čekám. Profík to asi nebude,ti chodí vždycky spolu a chodí v noci,ne večer. Stojím za statným bukem,zpoza kterého mám dobrý výhled. Chvíli tu dívku pozoruju a snažím se ji poznat,ale nejde to,protože už je šero a ona je ke mě pořád otočená zády. Na zádech má jakýsi kožený vak a v ruce nůž. Sedí na zemi a něco tam dělá,ale nevidím tam. Každý splátce má na bundě napsáno číslo kraje,takže se snažím přečíst to její. Chvíli se soustředím na to číslo,ale nemůžu ho přečíst. Pak se mi rozsvítí. Osmička! To je Jennie! Tak se mi ulevilo. Neslyšně přejdu pár kroků blíž k ní a schovám se za další strom. "Jennie," zašeptám opatrně,nechci ji vylekat. Jennie polekaně vyskočí na nohy a rozhlíží se okolo. Nevidí mě. Sedne si zpátky na zem,opět zády ke mně. "Jennie," řeknu znovu,trochu hlasitěji. Znovu se otočí a tentokrát mě vidí. Je vidět,že se jí ulevilo,že jsem to já. "Ahoj,"podzravím ji,ale ona si hned položí ukazováček na rty. Přikývnu a zůstanu stát na místě. Chvíli posloucháme. Směrem k nám se blíží nějaké kroky,jsme obě tak vyděšené,že se ani nehneme. Díky bohu je to jenom králík,který vylezl z křoví. Snadno ho zabiju nožem a sednu si vedle Jennie. "Ahoj," pozdraví mě. "Ahoj," oplatím jí pozdrav. Kývnu směrem k jejímu vaku. "Copak máš za bohatsví?" ptám se jí. "Nic moc zajímavého. Hlavně provazy,drátky a různý blbosti. Nechápu,na co mi budou," kroutí hlavou. "Já ale vím," reaguju. Jennie zpozorní. "A k čemu?" ptá se zvědavě. "Ty dráty se budou hodit na pasti a oka,snadno tak ulovíš nějaká zvířata," vysvětluju. "Páni,to mě vůbec nenapadlo," odpovídá. Usměju se na ní a Jennie mi úsměv oplatí. "Takže spojenci?" zeptám se s nataženou rukou. "Spojenci," potvrzuje Jennie a potřese mi rukou. "Dojdu si pro svoje věci,brzo bude tma," říkám. Jennie kývne a vydám se pryč. Za pár minut dojdu k místu,kde jsem nechala batoh. Najednou svět před mýma očima ztmavne a nic nevidím.

Probouzím se až v noci. Všude je obrovská tma,není vidět ani krok. A pěkně se ochladilo. Rychle si oblékám bundu a zjišťuju,že mám ruku od krve. Zpanikařím a hledám na sobě jakkoukoliv známku po zranění. Nenacházím nic. Tak od čeho mám tak krvavou ruku? Najednou mi to dojde. Sáhnu si na hlavu a stáhnu ruku zpátky. Je ještě krvavější než předtím. Zpanikařím ještě víc,když mi dojde,od čeho to zranění mám. Někdo mě přišel navštívit. A Jennie to rozhodně nebyla.

Teď nemám na výběr. Nemůžu jít hledat Jennie,teď, v noci,když sotva vidím metr před sebe a navíc se mi šíleně točí hlava. Prostě budu muset počkat na ráno,snad Jennie dojde,že mě bude muset najít. Rychle se podívám,jestli je batoh na svém místě,očekávám,že ne,ale leží tam,kde jsem ho nechala. Alespoň že tak. Přemýšlím,jestli jsem zaspala chvíli,kdy hraje hymna a na obloze se ukazují tváře mrtvých. Ale asi ne,hymna hraje dost hlasitě,nejspíš by mě probudila. Nemusím nad tím přemýšlet moc dlouho,protože za pár minut hymna spustí a na obloze vidím první tvář mrtvého splátce. Je to holka z Trojky. Z Jedničky a Dvojky samozřejmě nikdo mrtvý není,což znamená,že Tiffany,Luke,Matt a Rose jsou stále mými nepřátely. Kluk z Pětky. Oba ze Šestky. Holka ze Sedmičky,holka z Devítky,to je ta,se kterou jsem se přetahovala o batoh a kluk z Osmičky. Netrpělivě očekávám,kdy uvidím Nickovu tvář,ale hymna skončí a obloha pohasne. Panebože! Nemůžu tomu uvěřit. Nick je naživu. Skloním hlavu a dám se do pláče. Ulevilo se mi. Ještě předtím,než se budu zaobírat vlastními pocity,bych se měla někam schovat,sedím tu pod stromem a Profíci už určitě začali prohledávat arénu. Zvednu se a prohledám okolí,jestli bych nenašla nějaký úkryt. Za chvilku ale slyším něčí hlasy. Profíci. Seberu batoh s věcmi a shovám se za nejbližší strom. Rozpoznávám jednotlivé hlasy. Astred. Rose. Tiffany. Luke. Noah. Matt. Všichni mají zbraně. Já mám jen nůž. Jsou asi jen patnáct,dvacet metrů ode mě. Minou mě? Prochází jen kousek od stromu,za kterým stojím. Už si skoro oddechnu,že si mě nevšimli,když v tom Rose zastaví,řekne ostatním,aby zmlkli a řekne: "Máme ji."

Zamrazí mě. Určitě mysleli mě,nikdo jiný tady není. Chvíli stojím a čekám,ale nic se neděje. V ruce pevně držím nůž,jedinou zbraň,která mi může zachránit život. Někdo ke mně jde,je sám,ostatní na něj čekají. Čekám,kdy uvidím Noahovu tvář,ale uvidím tvář někoho úplně jiného. Nicka. Znovu mě zamrazí. V ruce drží hrozivě nabroušený nůž,noha mu krvácí a v obličeji je bledý. Tak nakonec to myslel vážně,když mi řekl,že bude s Profíky. Několik vteřin se na mě dívá,když na něj Rose zakřičí,tak sebou trhne. "Co ti na tom tak trvá? Prostě to do ní zabodni!" "Já tam půjdu sám!" rozhodne Noah,ale Rose ho zarazí. "Jen ho nech," řekne mu a Noah poslechne. Nick se chvíli dívá na Noaha s Rose,pak zpátky na mě. Rty bezhlasně vysloví jedno jediné slovo. "Uteč." V tom se za ním objeví Tiffany,dva kroky za ní Rose s Noahem. Poslechnu Nicka a s batohem na zádech se dám do běhu. Rose s Noahem za zády mě téměř okamžitě dohání. V ruce drží oštěp a přes rameno jí visí luk. Luk! Můj mozek automaticky zaregistruje zbraň,která je mi známá celý život. Zastavím se čekám,až mě Rose doběhne,což trvá asi tak dvě vteřiny. "Vypadá to,že si arénu asi moc neprohlédneš,viď?" ptá se mě falešným tónem. Stojíme tam naproti sobě,tváří v tvář. "Tím bych si nebyla tak jistá," zavrčím. Rose ukáže na moje zranění na hlavě. "Kdopak ti to udělal?" ptá se. "Chudinko Katherine," lituje mě. "Nebyla to náhodou ta tvoje hnědovlasá kamarádka? Jennie?" "Kde je?" ptám se klidně,protože jinak bych jí musela zabít. "Myslím,že o to už se nemusíš starat," odpoví a sundá si z ramene luk. V tom k ní přijde Noah. Naštvaně se podívá nejdřív na Rose,pak na mě a zpátky na Rose. "Myslím,že jsme si snad něco domluvili,ne?" vyštěkne na Rose. "Nech to na mě,Noahu!" křičí na něj. "Ne,nenechám to na tobě! Řekl jsem snad jasně,že jí zabiju já,ne?" namítá. A právě tahle hádka mi zachrání život. Udělám něco,co je opravdu hodně,hodně riskantní. Seberu Rose z ruky luk a dám se do běhu. Slyším,jak se za mnou okamžitě vydá Noah. Je rychlý,rychlejší než já a zanedlouho mě dožene. Zastaví se,já ale běžím dál. Nechá mě žít? Honí se mi hlavou,pořád ale běžím. Doběhnu k místu,kde se dělí roční období. Několik metrů přede mnou začíná letní část. Nemám kam utéct,tam je příliš vedro,než abych se tam vydala. Schovávat se ale nemusím,nikdo za mnou neběží. "Od čeho máš tak mokrý batoh?" ozve se za mnou. S leknutím se otočím a spatřím Jennie. Okamžitě ji obejmu a ona se nebrání. "Jsem tak ráda,že jsi naživu. Oni mi řekli,že-" začnu,ale Jennie mě přeruší. "Já vím,mě to řekli taky,ale nevěřila jsem jim ani slovo," říká. "Jak jsi jim utekla?" ptám se. "Vylezla jsem na strom a přeskákala jsem se až sem," ukáže na vysoký javor kousek od nás. "Dobře,"přikyvuji. "Od čeho máš tak mokrý batoh?" ptá se znovu. Rychle ho sundám ze zad a zjišťuji,že se mi všechna voda z lahve vylila do batohu. Všechna. Díky bohu v batohu nemám nic,co by se mohlo vodou zničit,všechno je jen vlhké. Ale je tu větší problém. Nemám vodu a dvě bez ní dlouho nevydržíme. "Máš nějakou vodu?" ptám se,ale vím,co odpoví. Jennie jenom smutně zavrtí hlavou. "Ještě jsem na žádnou nenarazila," říkám. "To je divné,ta zvířata odněkud musí pít,ne?" "Máš pravdu," přitaká Jennie. Chvíli nad tím přemýšlíme. Jennie najednou vyhrkne: "Tady žádnou vodu nenajdeme,Katherine." Nechápavě se na ní zadívám. "Jak to myslíš?" ptám se. "Co myslíš tím tady?" "Přemýšlej,Kath. Aréna je rozdělená na čtyři roční období. Jen v jednom z nich je něco,z čeho můžeš získat vodu. Takže abychom ji získali,musíme se..." "...vydat do zimní části," dokončuju větu místo ní. "Tam je totiž jediný zdroj vody. Sníh."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ronnie Ronnie | Web | 27. května 2013 v 21:19 | Reagovat

jsem ráda, že se s Jennie našli :) jen by mě zajímalo co udělají profíci s Nickem, když nechal Katherine jen tak utéct..:( těším se na zimní část, tam jim asi nebude moc dobře, co ? :D fakt se těším :DDD :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
© jenn-shrader-lawrence | 2013 | copy only with source!