My Hunger Games Story: Chapter 1

3. května 2013 v 17:05 | Mona |  My Hunger Games Story
Dneska v noci se mi zdálo,že jsem byla v aréně a byli tam i mojí spolužáci. A tak mě napadlo,že bych mohla napsat příběh kde by byli splátci právě moji spolužáci a já. Takže dneska jsem napsala dvě kapitoly,dávám vám sem první. Doufám,že se jí někdo přečte ;) Pokud se vám líbí,a chcete další kapitoly,napište,budu ráda :)
(Omlouvám se za případné chyby,ještě jsem to po sobě nečetla)

Chapter 1 (Kapitola 1)


Nesnáším je. Každý rok nás všechny napíšou na ty malé papírky a nahází do dvou skleněných koulí. Holky zvlášť a kluky zvlášť. Z každé mísy vylosují jednoho,jako by to byla nějaká dětská hra. Ona to vlastně hra je,do té doby,než vejdeš do arény a jdeš si pro jistou smrt. Nesnáším je. Hunger games.


Probouzím se na mé šestnácté narozeniny,v den Sklizně. Vstávám ještě dřív,než se slunce vyhoupne na oblohu. Odhrnuji starou prošívanou deku a záhy pod ní zase vlezu,protože i přesto,že je květen,je venku pořádná zima. Po několika minutách zírání do tmy vstávám a oblékám si černé kalhoty,obyčejnou bílou košili a bundu po mé matce. Nemám ani ponětí,jak vypadal můj otec,zemřel ještě dřív,než jsem se narodila a matka nemá žádnou jeho fotku. Měla jsem o čtyři roky starší sestru,Beth,před dvěma lety ale zemřela. Chodily jsme společně tajně lovit do lesů za hranicemi Dvanáctého kraje. Po našem dědečkovi nám zůstal luk a mnoho šípů. Střílet s lukem umím hodně dobře,jen díky Beth. Ale když jsme se jednou vydaly do lesa,Beth zakopla a zlomila si nohu. A protože v našem kraji nemáme žádné nemocnice ani nic podobného,zemřela. Ještě před tím luk s šípy schovala někde v lese,ale mně se ještě nepodařilo je najít. Pokouším se je najít den co den,ale zatím je to marné.
Než se vydám do lesa,zastavuji se u dubu za naším domem a odhrnuji hromadu spadaného listí. Pod nimi leží kožené pouzdro a v něm nůž. Asi před rokem ,když jsem šla do vesnice na trh,jsem ho ukradla jednomu Mírotvorci. No,ne že bych mu ho vyloženě ukradla,ale viděla jsem,jak mu spadl na zem. On si toho nevšiml,tak jsem si ho nenápadně schovala pod bundu. Lovím tedy alespoň tímhle nožem. Moc toho ale neulovím,protože není co. Na krajích lesů nežije moc zvířat,spíše hlouběji v lese,ale tam jsem se sama nikdy neodvážila. Už takhle je dost nebezpečné chodit lovit sama za hranice našeho kraje. Někdy se možná odvážím jít dál,ale zatím lovím jen na okrajích. Ale někdy se mi poštěstí a ulovím slušnou veverku nebo divokou kachnu či husu. To pak máme s matkou několik dní co jíst. Někdy ale vyloženě hladovíme a jsme rády za cokoliv k jídlu. S matkou moc nemuvím,nemám o čem. Po smrti mé sestry se zhroutila a moc toho nedělá. Většinou jen sedí v koutě a něco si mumlá. Zajímalo by mě,o čem přemýšlí. Když se podívám do její unavené,strhané a vyčerpané tváře,vím,že už se mnou moc dlouho nebude. Za dobrých časů,když ještě žila má sestra,měla matka malé pekařství. Nevydělávala toho nějak moc,ale dobře nás to uživilo. Když se ale po Bethině smrti zhroutila,pekařství už neutáhla a odešla z něj. To pro nás byly zlé časy. Poprvé jsem se musela sama,ve čtrnácti letech vydat lovit do lesa. Ze začátku jsem neulovila vůbec nic,měla jsem jen pár šípů a luk,vyrobený ze dřeva,protože jsem nevěděla,kam Beth ten svůj ukryla. Jak jsem si ale postupně vyráběla další šípy a hodiny trávila v lesích,naučila jsem se docela slušně střílet. Když jsem pak získala nůž,zkoušela jsem lovit i s ním,a nebylo to špatné. Časem jsem se pak dostala do cviku a nůž jsem používala víc než můj primitivní luk. Chvíli stojím pod stromem a vzpomínám na mojí sestru. Byla vysoká a hezká,mnohem hezčí než já,ale stejně nám všichni říkali,že jsme si moc podobné. Beth měla ale mnohem delší vlasy,krásné modré oči a světlou pleť. Já mám hnědé vlasy po ramena,které si většinou splétám do copu. Kůži mám plnou modřin a jizev,které mi zbyly z mých výletů do lesů.
Vracím se zpátky do reality a zvedám ze země nůž v pouzdře a strkám si ho do kapsy. Pořádně si zapínám budnu,protože je opravdu chladno a za svítání se vydávám k lesu. U plotu oddělující naše hranice se na chvíli zastavím a poslouchám,jestli neuslyším zvuk elekterického proudu,ale téměř jako vždy,nic neslyším. Plot by měl být celý den pod proudem,ale většinou se nikdo neobtěžuje proud zapnout. Podlezu ho a utíkám po svahu dolů do údolí. Zastavím se až na okraji lesa. Jakmile se otočím,spatřím velkého jezevce. A vida,mám zřejmě šťastný den,pomyslím si. Snadno ho trefím šípem přímo do oka a pokračuju trochu hlouběji do lesa. Po několika minutách,kdy dojdu k malému potoku,zahlédnu záblesk něčeho kovového,co se odráží v ranním slunci. Na chíli se zastavím a znovu se rozhlédnu směrem,odkud jsem záblesk viděla,ale nevidím nic. Pokrčím rameny a popojdu jen pár kroků blíž k potoku,když záblesk vidím znovu. A tentokrát jasně. Zadívám se na hladinu potoka na svůj vlastní odraz a vidím je. Luk a šípy. Opatrně si sednu na kluzký břeh a vytáhnu kovový luk a víc než dvacet šípů. Očistím je několika listy od bláta z potoka a nechám chvíli uschnout na slunci. Okolo potoka roste spousta jahod,a tak si jich několik natrhám a sednu si k potoku. Jahody jsou krásně červené a mají úžasnou sladkou chuť. S Beth jsme sem taky chodily na jahody,to ona objevila tohle nádherné místo. Je tady vážně tak kouzelně,že zapomenu na svůj každodenní život ve Dvanáctém kraji,na Hry,na mojí sestru i všechno další. Po chvíli se zvedám,abych nasbírala ještě nějaké jahody,ale zarazím se. Chvilku stojím na místě a poslouchám,ale slyším jen zurčení potoka. Nevím,co to se mnou je,ale zdá se mi,že tu někdo je,někdo sem jde. Bojím se,aby to nebyl žádný Mírotvorce,i když by mě nikdo z nich za moje tajné výlety nepotrestal,protože ode mne kupují maso ze zvířat,které ulovím. Kdyby se Mírotvorci řídily pravidly,která mají určená a za každý útěk za hranice mě měli zbičovat,už bych asi neměla kůži na zádech. Zatřesu hlavou,abych se zbavila hloupých myšlenek a pokračuji ve sbírání jahod. Když jich mám plnou náruč,vrátím se zpátky k potoku a vysypu je do látkového vaku,do kterého spolu s jahodami dám i jezevce. Vak si hodím přes rameno,na druhé rameno poudzro se šípy a luk. Zvedám a zadívám se na slunce. Podle mého odhadu bude něco po poledni. Sklizeň na náměstí začíná ve dvě hodiny. Usoudím,že cestou zpátky se poohlédnu ještě po nečem,co bych mohla ulovit a jdu směrem k domovu. Podaří se mi chytit malou veverku,kterou házím do vaku k jezevci a jahodám. Když dojdu k plotu,opět se na chvíli zastavím,ale hned podlezu plot,protože samozřejmě pod proudem není.
Když se vrátím domů,matka mě přivítá obejmutím. Obě takhle chvíli tiše stojíme ve dveřích. Když mě pustí,konečně prolomí to nesnesitelné ticho. "Pojď,něco jsem ti připravila,"říká potichu,téměř šeptá a odchází do mého pokoje. Na Sklizeň si všichni vezmou to nejlepší oblečení,které mají a slavnostně se ustrojí. V mém případě si obléknu bílé hedvábné šaty ke kolenům,které jsou snad ještě po mé prababičce. Ale jsou krásné,přílíš krásné na takovou příležitost,aby je na Sklizni viděli ti otrapové z Capitolu,kteří každý rok přijíždí vybrat dva Splátce do Her. Stejně je to k ničemu. Vždycky Hry vyhraje nějaký Profík z Prvního,Druhého nebo Čtvrtého kraje. Splátci z našeho kraje většinou nepřežijí ani úvodní masakr u Rohu hojnosti. Za historii 73 Her má náš kraj jen jednoho vítěze,Haymitche Abernathyho. Je to starý ožrala,který Hry vyhrál před 23 lety. Nikdy jsem nepochopila,jak člověk,který je permanentně namol,mohl vyhrát Hry. Ještě ke všemu,když to byly Čtvrtohry a v aréně bylo místo 24 splátců 48.
Když jsem oblečená,matka mi úplétá účes a v tichosti takhle čekáme,než je čas se odebrat na náměstí a sledovat,jak si další dvě děti jdou pro smrt. Chvíli sedím sama a přemýšlím o Hrách. Minulý rok jsem díky nim přišla o svou nejlepší kamarádku,Hannu. Byla to holka,která byla jako já. Lišila se od ostatních dívek ve škole,tak jako já. Ony se bavily o klucích a šatech,což jsme my považovaly za zbytečné. Moc jsme spolu nemluvily,stačilo nám být spolu. Hanna a má sestra byly jediné,kdo mi opravdu rozuměl. A teď jsou obě mrtvé. Kvůli nim. Kvůli hrám. Kvůli Capitolu. Skloním hlavu a oči se mi zaplní slzami,ale hned je zaženu. Ne,nesmím brečet,už kvůli Beth,ona by to tak nechtěla.
Hanna neměla moc šanci na přežití,i když se dostala dost daleko. Úvodní masakr přežila tak,že neběžela k Rohu hojnosti jako většina splátců,ale otočila se opačným směrem a utíkala pryč. Její aréna byla džungle,takže se tam dalo docela dobře schovat. Hanna nebyla hloupá. Protože se mnou někdy chodila do lesa,uměla si něco ulovit. Její matka je bylinkářka,takže znala každou bylinu a dokázala si tak vyléčit všechna zranění. Skoro celou dobu v aréně byla sama,neměla žádné spojence,protože Profíci se vždycky dají dohromady,nejdřív pozabíjí koho můžou u Rohu hojnosti a pak postupně zabíjejí všechny. Nakonec se ale stejně musí zabít navzájem,protože vítěz musí být jen jeden. Hannu zabila holka z Dvojky. Zemřela,když jich v aréně zbývalo jen šest,tak daleko se moc splátců z Dvanáctky nedostalo. Ta holka,co jí zabila,byla samozřejmě Profík,protože to,jak jí zabila by jen tak někdo nedokázal. Hanna byla zrovna v koruně stromu,kde sbírala nějaké ovoce. Kolem stromu se ale shromáždila skupinka Profíků a Hanna nemohla dolů. Cece,tak se ta holka jmenovala,měla asi dost velké sebevědomí,protože ostatním Profíkům řekla,aby šli rozdělovat oheň,že Hannu dostane sama. Cece pak na Hannu pokřikovala a střílela na ní šípy tak dlouho,dokud neslezla dolů. Hanna se ale nevzdala,bojovala až do poslední vteřiny. Měla nůž,který vzala jednomu mrtvému Profíkovi a tím se bránila,Cece dost pobodala. Ale nestačilo to. Jejich boj trval asi dvacet minut a Cece už toho měla asi dost a tak jí konečně vytrhla z ruky nůž a bodla jí ho přímo do srdce,div,že jí ho nevytrhla z hrudníku. Když jsem se na to dívala v televizi,v naší malé,zaprášené televizi,neřekla jsem ani slovo. Těch posledních dvacet minut Hannina života pro mě bylo nesnesitelných. Když Hanna dostala nožem do srdce a spadla na zem,měla jsem ještě malinkou jiskřičku naděje,že to přežila,ale jakmile zazněl výbuch z kanonu,zvedla jsem se a běžela do svého pokoje,kde jsem brečela až do večera. Cece jsem začala nenávidět,ale nerada bych s ní něco začala,je totiž ještě možné,že se s ní setkám. Ona ty Hry totiž vyhrála.
Z myšlenek mě vytrhne matka,která jemně klepe na dveře mého pokoje. "Už je čas jít,ať nepřijdeme pozdě," šeptá. Kývnu a ještě jednou jí obejmu. Když mě pustí,celou si mě prohlédne a věnuje mi chabý úsměv. Beze slova míříme na do města náměstí,kde už se shromažďují všichni lidé ze Sloje. Každému,kdo je v osudí,odeberou vzorek krve a pak se jde postavit do řady před podiem u budovy,ve které bydlí starosta. Jdu si stoupnout do téměř předposlední řady,protože mi je šestnáct,dav je seřazený od nejmladších po nejstarší. Splátci jsou vybíraní ve věkuju dvanáct až osmnáct let. Ostatní,rodiny dětí stojí opodál. Ještě chvíli do řad přichází děti a za chvíli se dav utiší a na podium přicházi Effie Trinketová,která každoročně slavnostně vylosuje dva splátce z našeho kraje a pak je s nimi až do začátku her. Na podium na jednu ze tří židlí se také přikodrcal Haymitch,jediný vítěz a mentor Her pro náě kraj. Když vidím jeho opilou tvář,protočím oči v sloup. Co se dalo čekat. Na druhé židli sedí starosta a třetí je volná,předtím na ní seděla Effie. Ta teď cupitá ke stříbrnému mikrofonu uprostřed podia,aby nám řekla to stejné,co každý rok: "Vítejte,vítejte,vítejte! Šťastné Hladové Hry! Ale než začneme,pustíme vám speciální film,který jsme přivezli až z Capitolu!" říká nadšeně a spouští se film,který znám nazpaměť. Prezident Panemu,naší země,v něm mluví o tom,jak každý rok musíme obětovat dívku a chlapce za každý kraj,abychom se už nikdy nedopustili stejné chyby a neválčili mezi sebou. Jako odplatu za mír,který máme. Cha,to určitě,pomyslím si a ušklíbnu se,mezitím co film končí. Effie nadšeně zatleská a chystá se udělat to,čeho se každý rok touhle dobou bojím. "Nyní je čas vylosovat jednu dívku a chlapce,kteří budou mít tu čest účastnit se 74.Hladových her! Jako vždy,dívky první," řekne svým ječivým hlásek a přejde k misce na pravé straně podia,ve které leží jména všech mladých dívek ve Sloji,včetně mě. Chvilku se přehrabuje mezi hromadou lístečků,až jeden vytáhne a odcupitá zpět k mikrofonu. "Katherine Mayselová",oznámí davu. Málem se zhroutím. Jsem to já.


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lily Love Lily Love | Web | 3. května 2013 v 17:47 | Reagovat

to se ti fakt zdálo? to je dost dobrý :D sice je to dost dlouhý ale už jsem v půlce,zatím se mi to moc líbí :)

2 Mona Mona | Web | 3. května 2013 v 17:57 | Reagovat

[1]: ne,tohle celý se mi nezdálo,jen to,že jsem byla v aréně :) tohle jsem prostě vymyslela a díky za chválu,vážím si toho ;)

3 Ronnie Ronnie | Web | 3. května 2013 v 21:24 | Reagovat

wow, máš fakt talent :) je to hodně čtivé, měla jsem to hned přečtené :)) čekala jsem , že jí vyberou, o čem by to jinak bylo, že? :D ale strašně se těším jak to bude v aréně..:) taky bych chtěla nějakej takovej sen..D bude tam něco víc o Beth?? třeba vzpomínky nebo tak..strašně bych jí chtěla trošku víc poznat!!! :) doufám, že budeš psát dál, těším se n adalší díly :))

4 Terri Terri | 7. června 2013 v 14:00 | Reagovat

úžasný...

5 SmileJJ SmileJJ | 13. června 2013 v 16:53 | Reagovat

Moc hezký.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
© jenn-shrader-lawrence | 2013 | copy only with source!